Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3132/2019

21 Cdo 3132/2019-338

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce A. B., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Metodějova č. 450/7, proti žalované INTERNATIONAL METAL PLAST spol. s r. o. se sídlem v Jablonci nad Nisou, Rychnovská č. 326, IČO 47309547, zastoupené JUDr. Miroslavem Pinkasem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, ul. 28 října č. 1660/14, o 21.000 Kč s příslušenstvím a 73.131 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. dubna 2019, č. j. -298, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. 4. 2019, č. j. -298, není přípustné podle ustanovení , podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že „...bylo výslovně ujednáno (v mzdovém předpisu), že výplata (odměn) je závislá na hospodářských výsledcích společnosti, dosahovaných pracovních výsledcích zaměstnance a rozhodnutí jednatele…“. Za této situace je závěr odvolacího soudu, že „… je vždy nakonec na úvaze vedení, zda a jaké odměny a v jaké výši budou komu přiděleny a nelze dovodit, že by pravidelné vyplácení nenárokové složky mzdy zavazovalo zaměstnavatele…“, souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, vztahující se k otázce, za jakých okolností se nenároková složka mzdy stane mzdovým nárokem, který je zaměstnavatel povinen poskytnout [k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 28/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, kde Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil závěr, že povahu tzv. „fakultativního nároku“ ztrácí nenároková složka mzdy v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci. Po takovém rozhodnutí (kdy a zda je učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele) se povaha tohoto nároku mění, neboť jsou splněny všechny podmínky pro poskytnutí této složky mzdy a zaměstnavatel je povinen takovýto nárok (složku mzdy) zaměstnanci poskytnout; stejně potom v poměrech , , např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. ]. Námitka dovolatele, že při řešení otázky „za jakých podmínek se nenároková složka mzdy …stává nárokovou složkou mzdy“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak přípustnost dovolání nezakládá.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že „bylo výslovně ujednáno (v mzdovém předpisu), že výplata (odměn) je závislá na hospodářských výsledcích společnosti, dosahovaných pracovních výsledcích zaměstnance a rozhodnutí jednatele“, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů, předestírá-li vlastní skutkové závěry („…že nebylo vyvráceno, že ostatním zaměstnancům, kteří pracují na stejné pracovní pozici jako žalobce, byla mzdová složka v podobě (odměn) přiznávána zcela pravidelně…“, že „…tvrzení o tom, že důvodem nepřiznání odměn žalobci bylo, že jeho přínos pro zaměstnavatele nebyl takový jako přínos ostatních zaměstnanců na plnění náročných hospodářských úkolů, je nepravdivé …“, že „… nebyly prováděny kontroly odvedené práce, resp. byly prováděny pouze formálně…“, že „…odměny byly vypláceny i zaměstnancům, kteří se nepodíleli na plnění náročných hospodářských úkolů nad rámec svých pracovních povinností…“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Přípustnost dovolání nezakládá námitka žalobce, že odvolací soud se při rozhodnutí odchýlil od závěrů, učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. , neboť, jak již bylo zmíněno výše, rozhodnutí odvolacího soudu je (v obecné rovině) se závěry tohoto rozsudku zcela v souladu; pokud ve zmiňovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru o oprávněnosti nároku na proplacení (nenárokové složky) mzdy, bylo to na podkladě zcela odlišné skutkové materie, než v posuzovaném případě.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobce o odklonu odvolacího soudu od závěrů, učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , kdy bylo opětovně vycházeno ze zcela jiné skutkové materie (kde předpokladem pro výplatu „pobídkové složky mzdy“ bylo „stanovení podmínek v podobě naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů, kdy stanovení konkrétní výše části mzdy přislíbené zaměstnanci v případě jejich dosažení je převážně věcí pouhého aritmetického výpočtu“, což v posuzované věci zjištěno nebylo).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce o nerespektování závěrů, učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. , které opětovně vycházejí ze zcela odlišných skutkových zjištění než soudy v tomto řízení (v odkazované věci byl totiž řešen případ, v němž bylo sjednáno, že vyplacení, krácení či nevyplacení bude provedeno na základě posouzení výsledků práce zaměstnance a dovozeno, že v takovém případě nelze výsledky práce zaměstnance odhadovat předem a oznámit zaměstnanci, že v příštím období již nebude mít dobré pracovní výsledky; jde tedy o situaci zcela skutkově odlišnou než v posuzovaném případě).

Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani „upozornění“ žalobce na „zásadu rovnosti v odměňování“ a odkaz na ustanovení , o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon); jednak řešení přijaté odvolacím soudem k otázce problematiky rozvržení důkazního břemene v případě postupu podle (srov. bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) je zcela v souladu s judikaturou vztahující se k této problematice [srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 108/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. a zde vyjádřený právní názor, že „…samotné rozhodnutí zaměstnavatele ... jistě nelze bez dalšího za diskriminační považovat, resp. taková skutečnost sama o sobě nezakládá přesun důkazního břemene na žalovaného. K této skutečnosti musí přistoupit ještě další okolnosti (důkazy), které vyvolají důvodné (důvody podložené) podezření, že v daném případě bylo jednání zaměstnavatele vedeno diskriminačními motivy. Je-li naplněna podmínka rozdílného zacházení, k přenosu důkazního břemene bude třeba přistoupit, pokud z důkazů předložených žalobcem vyplyne alespoň rozumná pravděpodobnost, že k diskriminaci došlo…“], a jednak vzhledem ke skutkovému závěru, z něhož odvolací soud vyšel, tedy že „…srovnatelným zaměstnancem, kterému taktéž mohla být (jako žalobci) přidělována práce jen v omezeném rozsahu, byl shledán pouze svářeč K. H.…“, že „…svářeči nepracovali ve shodných podmínkách, na stejných zakázkách srovnatelné složitosti a namáhavosti…“, a že „…nelze dovodit, že by hodinová mzda obou srovnávaných zaměstnanců byla zásadně odlišná…“, je jeho závěr, že nedošlo k nerovnému zacházení se zaměstnanci, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce (srov. například závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 35/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

Namítá-li dále žalobce, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy (nebyly provedeny navržené listinné důkazy – mzdové listy, výplatní lístky všech zaměstnanců), pak neprovedení navrženého důkazu dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ). Tvrzení žalobce o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení , protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 11. 2019

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu