Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4371/2018

30 Cdo 4371/2018-81

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně P. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 427, proti žalovaným 1) Exekutorskému úřadu XY, se sídlem XY, soudnímu exekutorovi P. K., 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, 3) A. K., advokátovi se sídlem XY a 4) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 7 500 000 Kč a 360 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. -41, takto:

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 28. 2. 2018, č. j. -29, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 odmítl žalobu ze dne 14. 8. 2017 ve znění doplnění ze dne 1. 12. 2017 a 2. 12. 2017 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále též jen „ “.

Dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a tento údaj není zjistitelný ani z obsahu dovolací argumentace, v níž žalobkyně rozsáhle popisovala skutkový stav věci (průběh předchozího řízení v pracovní věci, neúčelnost zastupování České republiky advokátem v předchozím řízení, „šikanózní exekuční návrh“) a uvedla, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení „formálních náležitostí žaloby“ a že postupem soudu došlo k porušení „práva ve smyslu Listiny“ a „ Ústavy“.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, představuje obligatorní náležitost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). V usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , Ústavní soud dále přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , v němž uvedl, že stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s y, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s předseda senátu nebo pověřený člen senátu.

Skutečnost, že žalobkyně podrobila kritice právní posouzení, na kterém spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu (a též namítla porušení svých ústavních práv), a tím splnila svou povinnost vylíčit dovolací důvod, tedy neznamená, že již nemusí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť tento požadavek je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. , či výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a žalobkyně tyto vady v zákonné lhůtě neodstranila ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 11. 2019

Mgr. Jiří Němec

pověřený člen senátu