Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4415/2018

30 Cdo 4415/2018-295

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobce V. L., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinou Váchovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 40, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) M. S., se sídlem XY, zastoupenému JUDr. Janou Hüblerovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, o zaplacení 3 610 000 Kč, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, č. j. -224, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud Praha – východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, č. j. -187, zamítl žalobu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. -224, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 ), dále jen „ “, pro vady odmítl.

Žalobce v dovolání ohlašuje, že dovolání „do výroku I“ rozsudku odvolacího soudu podává z toho důvodu, že „v dosavadní praxi dovolacího soudu tato otázka nebyla vyřešena“ a „rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, přičemž otázky v napadeném rozsudku odvolacího soudu, řešení, nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu řešeny vůbec“.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ).

Uvedenému požadavku, aby dovolatel vymezil, jakou (dovolacím soudem doposud neřešenou) otázku hmotného nebo procesního práva odvolací soud nesprávně právně posoudil, žalobce nedostál. Ve svém dovolání žalobce toliko popsal, s jakými skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu nesouhlasí. Na žádném místě svého podání však žalobce nevymezil důvod dovolání způsobem požadovaným , tedy uvedením právního posouzení věci, které dovolatel považuje za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá.

Vytýká-li žalobce ve svém dovolání – po podrobném vylíčení průběhu posuzovaného exekučního řízení, z jehož průběhu odvozuje vznik své nemajetkové újmy – odvolacímu soudu, že „nesprávně dospěl k závěru, že postup žalovaného č. 2) při provádění exekuce byl v pořádku a v souladu se zákonem“, pak se jedná (právě jen) o obecný nesouhlas s právním posouzením provedeným odvolacím soudem, nikoliv o vymezení dovolacího důvodu ve shora uvedeném smyslu vyložením, v čem má nesprávnost právního posouzení konkrétně spočívat. Dovolání tak v rozporu s neobsahuje řádné vymezení důvodu dovolání.

Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ).

Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , jehož první právní věta zní: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40. uvedeného stanoviska).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti ( ).

K tvrzeným vadám řízení před soudy nižších stupňů, které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, pokud by dovolací soud posoudil dovolání jako přípustné ( věta druhá ).

Jelikož dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu trpí vylíčenými vadami, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 10. 2019

Mgr. Hynek Zoubek

pověřený člen senátu