Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1847/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Prokešové, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, 276 01 Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -541 ze dne 13. 3. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -511 ze dne 20. 6. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. -297 ze dne 15. 6. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její základní práva garantovaná především a d (dále jen "").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelce jakožto žalované byla soudy uložena povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení, jehož výše je specifikována v napadených rozhodnutích, za užívání obecního bytu a dalších prostor bez právního titulu; přičemž podrobnosti nyní projednávaného případu není třeba blíže rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení dostatečně známy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení, neboť soudy hodnotily důkazy v rozporu s , neprovedly navržené důkazy s tím, že upřednostnily důkazy předložené žalobkyní; navíc znalkyní stanovená výše nájemného není dle názoru stěžovatelky odpovídající. Rozhodnutí obecných soudů ve všech stupních jsou dle přesvědčení stěžovatelky svévolná a soudy rozhodovaly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [y (dále jen "")], který stojí mimo soustavu soudů (y). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatelka toliko polemizuje se závěry obecných soudů, hodnocením důkazů a aplikací podústavního práva.

Pokud se týká samotné polemiky stěžovatelky s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou konstantní judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)] Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Ačkoliv stěžovatelka používá argumenty svými základními právy, jen pokračuje v polemice o obsahu dokazování, zjišťování skutkového stavu a hodnocení podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud však v jejích námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v y, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu