Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1977/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Radovana Kučery, zastoupeného Mgr. Michalem Solichem, advokátem, se sídlem Československé armády 556/27, Hradec Králové, proti výrokům III a IV usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. března 2019 č. j. -471, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností se podle písm. d) y (dále jen „ “) a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), stěžovatel domáhá zrušení výroků III a IV výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „ “), neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle , , a d (dále jen „ “) a podle y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Jeseníku (dále jen „okresní soud“) ze dne 12. 2. 2018 č. j. -465 bylo zastaveno řízení mezi Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 – Žižkov, jako žalobcem (dále jen „žalobce“) a Františkem Vokurkou (dále jen „první žalovaný“) a stěžovatelem jako žalovanými, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí, eventuálně zaplatit částku 383 011 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž okresní soud uložil žalobci zaplatit Františku Vokurkovi na náhradu nákladů řízení 20.320 Kč (výrok II) a dále žalobci uložil zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení částku 81.567 Kč k rukám právního zástupce stěžovatele (výrok III).

3. K odvolání žalobce v Ostravě, pobočka v Olomouci napadeným rozhodnutím změnil výrok II. tak, že je žalobce povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů řízení 3.600 Kč a výrok III. tak, že je žalobce povinen zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení 13.127 Kč k rukám jeho právního zástupce. vycházel z toho, že tarifní hodnota úkonu nemůže vycházet z aktuální obvyklé ceny pozemku, která není známa, a proto určil výši odměny za úkon částkou 1.500 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem krajského soudu došlo k zásahu do jeho výše uvedených práv. Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud postupoval nepředvídatelně s ohledem na obdobný spor vedený u Krajského soudu v Hradci Králové. Stěžovatel nemohl bez své viny předložit ocenění pozemků dle kritérií, které odvolací soud zmínil ve svém rozhodnutí, ačkoliv těmito oceněními disponuje. Stěžovatel namítá, že přiznaná výše nákladů řízení je nižší, než kolik stěžovatel za právní zastoupení a hotové výdaje vynaložil. Stěžovatel poukazuje i na škodu, která mu byla způsobena po dobu, kdy nemohl s pozemky kvůli vedenému sporu disponovat. Stěžovatel se cítí bezmocný a zklamaný bezprávím, jež mu bylo způsobeno.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení y, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Z citovaného y pak neplyne garance rozhodnutí „správného“, natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.

8. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

9. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999

sp. zn.

, ze dne 27. 5. 1998

sp. zn.

, ze dne 4. 2. 2003

sp. zn.

, ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

(U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné „kvalifikované vady“ musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ústavní soud současně připomíná, že po novele , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo k výluce, a samostatným předmětem dovolání tak již nemůže být rozhodnutí v části, která se týká výroku o nákladech řízení.

10. Ústavní soud shledává, že výše uvedený deficit v dané věci zjištěn nebyl, jelikož se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a „rozumnosti“, jež výsledku řízení přiměřeně odpovídá, a na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012

sp. zn.

(N 61/64 SbNU 723)], přičemž v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté y.

11. Ústavní soud závěrem konstatuje, že dovolává-li se stěžovatel porušení y, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení (společně s y) zakotvuje institucionální pravidla (a referenční hlediska) fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997

sp. zn.

(N 104/9 SbNU 9)].

12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu