Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2496/19

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti společnosti Brenntag CR s. r. o., se sídlem Mezi úvozy 1850/1, Praha 9, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019 č. j. -334, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v , a d a porušení y domáhala zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "") ze dne 20. 3. 2018 č. j. -243, ve znění usnesení ze dne 18. 5. 2018 č. j. -254, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v České Lípě dále jen ("okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 6. 2017 č. j. -157 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se po Jaroslavu Jirkovi (dále jen "žalovaný") domáhala zaplacení částky 748 424,14 Kč s příslušenstvím. Předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou stěžovatelce včasným nepodáním návrhu na konkurs na majetek dlužníka podle příslušných ustanovení , o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 3. 1998, byly podle okresního soudu splněny, avšak žalobou uplatněný nárok byl promlčen; okresní soud odvíjel počátek objektivní promlčecí lhůty od okamžiku zahájení konkursního řízení na majetek dlužníka (v poměrech dané věci od 13. 3. 2003).

K odvolání stěžovatelky změnil rozsudek okresního soudu a zavázal žalovaného povinností zaplatit stěžovatelce žalovanou částku včetně příslušenství. neshledal žalobou uplatněný nárok promlčeným, neboť dle jeho posouzení mohla promlčecí doba (subjektivní i objektivní) začít běžet až po nabytí právní moci usnesení konkursního soudu o schválení konečné zprávy (tedy od 13. 1. 2012).

Dovolání žalovaného Nejvyšší soud připustil pro řešení otázky (ne)promlčení žalobou uplatněné pohledávky, kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud vymezil relevantní závěry k odpovědnosti osob uvedených v § 3 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, posouzení skutečné škody věřitelů v konkursním řízení, povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, okamžiku vzniku škody a určení její výše a k běhu objektivní a subjektivní promlčecí lhůty, jak plynou z jeho dosavadní judikatury. Nejvyšší soud uvedl, že jeho závěry formulované při výkladu § 3 zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. 12. 2007) jsou uplatnitelné též při výkladu obsahově srovnatelných úprav podle § 68a téhož zákona (ve znění účinném do 31. 3. 1998) a podle § 4a téhož zákona (ve znění účinném od 1. 4. 1998 do 30. 4. 2000) a pro účely dané věci na nich nemá důvod cokoli měnit. Dle jeho posouzení ke dni podání žaloby objektivní i subjektivní lhůta marně uplynula. K poukazům stěžovatelky (ve vyjádření k dovolání) na závěry judikátů Nejvyššího soudu jí označených, uvedl, že je považuje dílem za nesprávně vyložené, dílem nepřípadné.

V ústavní stížnosti stěžovatelka po stručné rekapitulaci průběhu a výsledků dosavadního řízení připomněla vývoj právního posouzení okamžiku vzniku škody a běhu promlčecí lhůty v dosavadní soudní judikatuře a právní nauce, Nejvyššímu soudu vytkla, že opakovaně vybočil z rámce vlastní dlouhodobě ustálené judikatury, aniž by dodržel postup zakotvený v , o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a tím, že k okamžiku vzniku škody ve svých rozhodnutích zaujal dvě vzájemně neslučitelné argumentace, vnesl do rozhodovací praxe odvolacích soudů značnou nejistotu. Stěžovatelka též namítla subjektivní nepřípustnost dovolání s poukazem na dohodu o úhradě dluhu, kterou uzavřela se žalovaným a ve které se zavázal, že dovolání proti rozsudku krajského soudu nepodá. Pokud tak přesto učinil, ve svém důsledku porušil povinnosti vyplývající z a , a proto mu neměla být ze strany Nejvyššího soudu poskytnuta právní ochrana.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Podle ustanovení soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ().

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s y, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález

sp. zn.

ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 8. 2008, usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 1. 2011, usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 2. 2011, usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 2. 2016 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení

sp. zn.

).

Podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Napadený rozsudek tak není konečným rozhodnutím ve věci samé, ale jde o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat rozsudek Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle písm. d)y], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení (srov. nálezy

sp. zn.

ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či

sp. zn.

ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další).

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení , a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2019

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka