Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1198/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného Mgr. Janem Salmonem, advokátem, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2019 č. j. -149, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Michaely Nowotné, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, které se týká náhrady nákladů řízení, s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d.

2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 2. 2019 č. j. -149 v řízení o vydání bezdůvodného obohacení za užívání části pozemku změnil k odvolání stěžovatele (žalobce) i vedlejší účastnice řízení (žalované) rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 12. 2018 č. j. -132 ve výroku o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení před okresním soudem nepřiznává (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Na rozdíl od okresního soudu, který náhradu nákladů řízení přiznal stěžovateli podle , (dále jen " "), na základě úspěchu ve věci, vyšel krajský soud ze zásady spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky. K tomu uvedl, že nebylo možno použít ani , a v situaci, kdy výše bezdůvodného obohacení závisela na znaleckém posudku, zohlednil při rozhodování o nákladech řízení celkové okolnosti sporu a ohledně stěžovatele pak především tu skutečnost, že i když byl co do základu nároku úspěšný, co do jeho výše byl (v důsledku neuvážlivého uplatnění svého nároku) výrazně neúspěšný [žalovaná částka (34 000 Kč) řádově přesahovala částku stěžovateli nakonec přisouzenou (5 916 Kč)].

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Úvodem poukazuje na to, že v řízení nebyla žádná pochybnost o základu nároku, sporná byla pouze výše bezdůvodného obohacení, kterou jako laik nedokázal kvalifikovaně odhadnout. Krajskému soudu vytýká, že rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí je překvapivé. Uvádí, že přiznané plnění za bezdůvodné obohacení nedosahuje ani částky, která by mohla pokrýt stěžovateli vzniklé náklady. Bezdůvodným nepoužitím porušil krajský soud stěžovatelovo právo na soudní ochranu. Nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že by jím požadované plnění "řádově" přesahovalo nakonec přisouzenou částku. Závěrem poukazuje na zásadu, podle které nikdo nemůže mít prospěch z vlastního protiprávního jednání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, čehož si je stěžovatel dobře vědom, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

nebo ze dne 13. 10. 2005

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/)].

8. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005

sp. zn.

). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou však výjimečné a důvod k takovému postupu neshledal Ústavní soud ani v nyní posuzované věci.

9. Krajský soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a zohlednil ty okolnosti sporu, které považoval za relevantní [např. na straně vedlejší účastnice řízení ignorování vlastnického práva stěžovatele, a tedy důvodnost jeho žaloby (co do základu nároku); na straně stěžovatele pak uplatnění jeho přemrštěného požadavku na plnění]. Rozhodnutí krajského soudu nelze rovněž považovat za překvapivé [ve světle judikatury Ústavního soudu týkající se překvapivosti rozhodnutí srov. např. nález ze dne 18. 8. 2011

sp. zn.

(N 142/62 SbNU 203) nebo nověji usnesení ze dne 4. 7. 2018

sp. zn.

], neboť rozhodoval mimo jiné o odvolání vedlejší účastnice řízení, které obsahovalo argumentaci, z níž krajský soud následně při svém rozhodování vyšel.

10. Závěrem Ústavní soud poukazuje na to, že nelze přehlédnout, že náklady řízení, které byly stěžovateli přiznány okresním soudem, činily 8 428 Kč. I pokud by měly být stěžovateli přiznány všechny jím požadované náklady za řízení před okresním soudem, šlo by o částku 11 874,62 Kč (takto je alespoň vyčíslil ve svém odvolání). Svou výší jde tedy o částky, které mají v podstatě bagatelní charakter. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002

sp. zn.

, ze dne 30. 8. 2001

sp. zn.

, nebo ze dne 4. 4. 2007

sp. zn.

aj.) dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014

sp. zn.

).

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu