Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1337/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ladislava Rajma, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Bořice 65, proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. března 2019 č. j. -31 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město ze dne 11. února 2019 č. j. 134 EX 12000/18-119, za účasti Okresního soudu v Kutné Hoře a Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Heineken Česká republika, a. s., sídlem U Pivovaru 1, Krušovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z listin k ní přiložených se podává, že Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl námitky stěžovatele jako povinného proti v záhlaví citovanému příkazu k úhradě nákladů exekuce. Soud zjistil, že příkazem k úhradě nákladů exekuce určil soudní exekutor výši nákladů exekuce částkou 79 013 Kč. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky a požadoval změnu příkazu z důvodu, že na základě výzvy uhradil před uplynutím třicetidenní lhůty částku 438 757,26 Kč, tedy 95,6 % z částky 458 702,30 Kč, která byla ve výzvě požadována. Vzhledem k tomu, že stěžovatel dobrovolně zaplatil, měl podle svého mínění nárok na padesátiprocentní snížení odměny exekutora podle , o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen " "). Stěžovatel dále ve svých námitkách podle soudu uvedl, že exekutor postihl jeho účet, proto stěžovatel předpokládal, že si exekutor zbývajících 19 945 Kč z jeho účtu odvede sám.

3. Okresní soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nejsou důvodné. Soudní exekutor zaslal stěžovateli výzvu ke splnění vymáhané povinnosti ve výši 458 702,30 Kč dne 2. 1. 2019, ta byla povinnému doručena dne 4. 1. 2019. Následně v zákonné třicetidenní lhůtě povinný uhradil částku ve výši 438 757,26 Kč a dne 21. 1. 2019 zaslal pověřenému exekutorovi přípis, ve kterém žádal skončení exekuce a vyčíslení částky zbývající k úhradě. Přípisem ze dne 31. 1. 2019, který byl povinnému doručen dne 2. 2. 2019, tedy stále ještě ve lhůtě stanovené v § 46 odst. 6 exekučního řádu, informoval exekutor stěžovatele, že částka ve výši 20 561,99 Kč nebyla na účet exekutora ještě připsána a nebyly tak splněny podmínky úhrady stanovené v § 46 odst. 6 exekučního řádu.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel považuje výši odměny exekutora za nemorální a nespravedlivou. Odměna exekutora měla být vypočtena maximálně z částky 19 945 Kč, nikoliv z něčeho, co exekutor vůbec nevymohl.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelových námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

8. Judikatura Ústavního soudu vychází ze závěru [srov. například usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 7. 2014 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že podmínky použití (tzn. podmínky, za nichž při dodatečném splnění závazku povinným náleží exekutorovi odměna ve výši 50 % odměny, která by exekutorovi náležela za situace, kdy by povinný své závazky neuhradil ani dodatečně) jsou vykládány poměrně přísně. Ústavní soud tak například dovodil jejich nesplnění za situace, kdy povinná plnila exekutorovi ještě v poslední den stanovené lhůty, ale prostředky byly exekutorovi připsány až po jejím uplynutí. Ústavní soud přitom zdůraznil, že takový přístup není přehnaně formalistický, neboť zákonnou třicetidenní lhůtu pro dodatečné plnění považuje za dostatečně dlouhou.

9. Stěžovatel v zákonné lhůtě přitom exekutorovi předepsanou částku neuhradil (což ani sám nezpochybňuje). Svoje pochybení přitom nenapravil ani přes promptní upozornění exekutorem (okresní soud přitom v ústavní stížností napadeném usnesení vysvětluje, že díky včasné reakci exekutora nemusel stěžovatel zákonem stanovenou lhůtu vůbec zmeškat - k tomu se však v ústavní stížnosti stěžovatel vůbec nevyjadřuje).

10. Za dané situace tedy nelze uvažovat tak, že by soudní exekutor nic nevymohl. Naopak, sám se snažil předejít tomu, aby stěžovatel lhůtu zmeškal. To, že se tak nestalo, nelze vnímat jako jeho pochybení, když stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč neuhradil částku celou - zvláště tvrdí-li, že ve zbývajícím rozsahu jde vlastně o zanedbatelný obnos. Stěžovatel rovněž neobjasňuje, na základě čeho se domníval, že chybějící prostředky si exekutor odečte ze stěžovatelova účtu, a to takovým způsobem, aby stěžovatel beneficium neztratil. Přihlédne-li Ústavní soud i k těmto okolnostem, pak okresní soud z ústavního hlediska nepochybil, jestliže odměnu exekutora [např. dle nálezu

sp. zn.

ze dne 14. 2. 2012 (N 31/64 SbNU 333)] nemoderoval, neboť její výše se nejeví vzhledem k uvedenému jako nespravedlivá.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu