Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 439/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky XAVEROV trade, a.s., se sídlem Lopatecká 223/13, Praha 4, zastoupené JUDr. Rostislavem Netrvalem Ph.D., advokátem se sídlem Zlatnická 78, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, č. j. -402, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018, č. j. -362, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 5. 2017, č. j. -303, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d)y (dále jen "") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle a násl.d (dále jen ""), porušen byl také princip rovnosti účastníků řízení a právo na ochranu vlastnictví podle y. Soudy rovněž rozhodly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

2. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům s argumentací, že jsou nesprávně zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalovaného hlavního města Prahy. Soud prvního stupně však vyšel ze zjištění, že právním předchůdcům stěžovatelky nesvědčilo právo hospodaření k předmětným pozemkům a tudíž posléze ani nemohly přejít na stěžovatelku. S tímto závěrem se v ústavní stížností napadených rozhodnutích následně ztotožnily Městský soud v Praze i Nejvyšší soud.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Předně je třeba k ústavní stížnosti uvést, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou velmi přesvědčivá a stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje argumentaci, se kterou se ovšem obecné soudy již řádně vypořádaly.

6. Není především pravda (a v tomto ohledu si stěžovatelka poněkud protiřečí již v rámci samotné ústavní stížnosti), že by právo hospodaření ve prospěch hlavního města Prahy, respektive jeho právních předchůdců, obecné soudy dovodily toliko z pouhého faktického výkonu správy k daným pozemkům. Vyšly naopak z existence příslušných právních aktů nutných k založení takového práva, kdy konstatovaly, že v roce 1975 došlo k jejich delimitaci z majetku právního předchůdce stěžovatelky na Státní statek hl. m. Prahy, který je poté užíval a hospodařil na nich. Pro tyto závěry svědčí řada nepřímých, zejména listinných, důkazů [srov. k tomu např. též usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 1. 2019 vydané v obdobné věci téže stěžovatelky], jakož i okolnost, že nesvědčilo-li by právním předchůdcům hlavního města Prahy právo hospodaření a toto by naopak svědčilo právním předchůdcům stěžovatelky, pak by právní předchůdci stěžovatelky porušovali právní předpisy po desítky let k velkému množství pozemků, neboť měli právní nástroje, jak se práva hospodaření na právních předchůdcích hlavního města Prahy eventuálně domoci. Nadto ani stěžovatelka netvrdí, že by její právní předchůdci na předmětných pozemcích někdy alespoň fakticky - na rozdíl od právních předchůdců hlavního města Prahy - hospodařili.

7. Nelze tedy přisvědčit, že by obecné soudy založily právo hospodaření právních předchůdců žalovaného hlavního města Prahy toliko na faktickém výkonu správy, a že by tím nerespektovaly například závěr plynoucí z usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 14. 5. 2002 a protivily by se tak povinnosti respektovat závaznost judikatury Ústavního soudu.

8. Pokud soudy závěr o právu hospodaření ve prospěch právních předchůdců žalovaného hlavního města Prahy podpořily také úvahou, že sporné pozemky právní předchůdci stěžovatelky neuvedli v 90. letech 20. století do privatizačních a transformačních projektů (tzn. si museli být i oni vědomi toho, že sporné pozemky náleží hlavnímu městu Praze a jeho právním předchůdcům), pak se jedná o argument toliko podpůrný a jeho případná nesprávnost by neměla vliv na to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obstojí. Proto ani Nejvyšší soud nepochybil, pokud v rozsahu otázky práva hospodaření neshledal přípustnost dovolání stěžovatelky. Na tom přirozeně nic nemění ani skutečnost, že v případech jiných pozemků bylo právo hospodaření dovozeno ve prospěch stěžovatelky.

9. Již Nejvyšší soud ve svém usnesení také dostatečně vysvětlil, že v daném řízení nebyla ve vztahu ke stěžovatelce porušena poučovací povinnost podle , neboť v daném případě byl skutkový stav věci dostatečně objasněn, a proto nebylo potřeba dále naplňovat povinnost tvrzení a povinnost důkazní.

10. Soudy konečně řádně vyložily, že otázky spojené s právem hospodaření představují i v intencích sporů mezi stěžovatelkou a hlavním městem Praha (respektive příslušnými městskými částmi) specifický spor, v němž lze považovat vynaložené náklady na právní zastoupení na straně žalovaných za účelné. Proti této tezi se přitom stěžovatelka dostatečně věcně (argumentačně) v ústavní stížnosti nevymezuje, když si naopak převážně vystačí toliko s blanketními odkazy na příslušnou judikaturu Ústavního soudu. Proto ani v rozsahu údajné diskrepance v otázce náhrady nákladů řízení nemohl Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit.

11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou z ústavněprávního pohledu zcela akceptovatelná a stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu