Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2554/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Blaženy Sklenářové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Šlajsem, advokátem, sídlem Horní náměstí 12, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2018 č. j. -96 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2017 č. j. -44, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obce H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, resp. pro jejich zásah do práv zajištěných , a 2, , 2 a 4d.

2. Usnesením ze dne 23. 8. 2017 č. j. -25 Okresní soud ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") podle (dále jen "") zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka vůči vedlejší účastnici domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p. č. X v katastrálním území H., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že řízení brání překážka věci rozhodnuté ( ), neboť stejná určovací žaloba stěžovatelky a dalších dvou žalobkyň byla zamítnuta rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 6. 2004 č. j. -48.

3. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo k odvolání stěžovatelky usnesení okresního soudu potvrzeno a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedený soud vyšel z toho, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. se stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva k témuž pozemku, a to rovněž z titulu vydržení po shodnou dobu, tedy uplatnila stejný nárok na základě stejného skutkového základu, shodný byl i okruh účastníků, neboť žaloba směřovala taktéž proti vedlejší účastnici. Vzhledem k tomu krajský soud shledal správným závěr okresního soudu, že v souzené věci existuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, a tudíž že nejsou naplněny podmínky řízení.

4. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle odmítl s tím, že není přípustné. Důvodem bylo, že stěžovatelka v dovolání nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle ve spojení s Uvedla sice, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která je soudy rozhodována rozdílně, a jde-li eventuálně o otázku již vyřešenou, měla by být dovolacím soudem posouzena jinak, nespecifikovala žádná odchylná rozhodnutí dovolacího soudu, a ani jeho rozhodnutí, od něhož by se nyní měl odchýlit. Současně upozornil, že stěžovatelka určující závěry krajského soudu žádnou věcnou argumentací nenapadla.

II.

Stěžovatelčina argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že již v roce 2004 se měl soud zabývat otázkou, zda není právoplatnou vlastnicí sporného pozemku a že rozhodnutí z tohoto roku se stalo nicotným, a nemohlo tudíž jít o rozhodnutí ve věci samé. Obecným soudům vytkla, že se nezabývaly jejími tvrzeními a že se s nimi nevypořádaly ve svých rozhodnutích. Konkrétně mělo jít o tvrzení, že rozhodnutími vydanými v předchozích řízeních měla být založena její aktivní legitimace k podání nové žaloby na určení vlastnického práva. Nezabývaly se tak ani otázkou, zda fakticky a právně není vlastnicí sporné parcely, přičemž tvrzení, že byla oprávněným držitelem předmětného pozemku, bylo uplatňováno vícekrát v probíhajících řízeních.

6. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že se odchýlil od svých rozhodnutí vydaných v předchozích řízeních (usnesení ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. a ze dne 6. 10. 2015 č. j. -152), když neakceptoval svůj právní názor týkající se její aktivní legitimace k podání nové žaloby na ochranu vlastnického práva. Námitka aktivní legitimace byla v průběhu řízení od roku 2017 opakovaně vznesena, žádný soudce se touto otázkou nezabýval.

7. Stěžovatelka považuje postup a rozhodování obecných soudů za zcela formalistické, bez vztahu k této konkrétní věci. Namítá, že její žalobě nebylo vyhověno formou deklaratorního rozhodnutí, které by umožnilo vklad jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí. Upozorňuje, že předchozími rozhodnutími se jí dostalo poučení, jak má k ochraně svých práv postupovat, a když se tak stalo, žádný ze soudů příslušné závěry nerespektoval, a dokonce se od nich odchýlil i Nejvyšší soud.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. ve vztahu k danému soudnímu rozhodnutí žádný k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

9. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení usnesení krajského soudu, ústavní stížnost není přípustná podle , neboť stěžovatelka (řádně) nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k dispozici, konkrétně pak dovolání, které v dané věci představovalo buď poslední procesní prostředek podle , anebo mimořádný opravný prostředek podle .

10. Jak totiž patrno z napadeného usnesení Nejvyššího soudu [ze kterého Ústavní soud vycházel, neboť stěžovatelce se jeho ústavnost nepodařilo zpochybnit (viz sub 13 a 14)], stěžovatelčino dovolání bylo sice deklarováno jako nepřípustné, k jeho odmítnutí však nedošlo z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, ale proto, že trpělo vadami spočívajícími v tom, že stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle ve spojení s , nehledě na to, že ani neuplatnila relevantní právní argumentaci, tj. takovou, která by směřovala proti důvodům, na nichž bylo rozhodnutí krajského soudu postaveno. Z toho je patrno, že stěžovatelka náležitě nevyužila všechny možnosti ochrany svých práv, které jí v tomto případě právní řád poskytoval.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu obecných soudů (y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. V ústavní stížnosti stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že "neakceptoval" svůj názor ohledně otázky její aktivní legitimace, který ve vztahu k ní vyslovil ve svých dřívějších rozhodnutích. Stěžovatelka přitom zcela pomíjí důvody, na nichž je napadené usnesení tohoto soudu postaveno, tedy že dovolání je vadné, neboť stěžovatelka v něm náležitě nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání. Daný požadavek (aby dovolání obsahovalo danou obligatorní náležitost) nelze považovat za protiústavní, na což stěžovatelku upozornil již Nejvyšší soud mj. s poukazem na stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

14. Uvádí-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud postupoval "formalisticky", když se otázkou její věcné legitimace nezabýval, nelze jí přisvědčit, neboť to byla stěžovatelka, kdo svým chybným procesním postupem způsobil, že se Nejvyšší soud nemohl zabývat meritem věci, a ani otázkou, zda je dovolání přípustné s ohledem na splnění některého z kritérií uvedených v Jen na doplnění možno zopakovat, že v souzené věci bylo relevantní otázkou posouzení existence překážky rei iudicatae, a nikoliv stěžovatelčiny aktivní legitimace (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2016

sp. zn.

), a dovolává-li se v této souvislosti stěžovatelka právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v usnesení sp. zn. , uvedený soud v usnesení sp. zn. (kterého se stěžovatelka rovněž dovolává) vysvětlil, proč odůvodnění daného usnesení stěžovatelka interpretuje chybně. Tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces tedy nic nenasvědčuje, a jde-li o ostatní ústavně zaručená základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka rovněž dovolává, z ústavní stížnosti není zřejmá jejich souvislost s posuzovanou věcí, a tato ani neplyne z okolností případu.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a odst. 2 písm. a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu