Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2368/17

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Vobořilem, advokátem sídlem U Smaltovny 1115/32, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. -270, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016, č. j. -248, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 100.000,- Kč, a to z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu u příslušníků Policie České republiky, jenž spočíval v odebrání vzorku DNA, a to výtěrem z dutiny ústní. K tomuto úkonu došlo dne 13. 6. 2007, v době, kdy žalobce vykonával trest odnětí svobody. Stěžovatel se ve své žalobě současně domáhal uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi odstranit následky zásahu do práva stěžovatele na ochranu osobnosti a zničit biologický vzorek stěžovatele uložený do Národní databáze DNA. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 1. 3. 2011, č. j. -54, stěžovatelovu žalobu o 100.000,- Kč výrokem I. zamítl, neboť se nejednalo o nesprávný úřední postup ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen ), a tento uplatněný nárok byl navíc podle téhož zákona promlčen. V části, v níž se stěžovatel domáhal odstranění následků zásahu, Obvodní soud pro Prahu 7 řízení zastavil a věc v tomto rozsahu výrokem II. postoupil Policii České republiky.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. , rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 v zamítavém výroku I. potvrdil a ve výroku II. o zastavení řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v Praze, neboť žaloba v části, kterou se stěžovatel domáhal odstranění vzorku DNA, je žalobou na ochranu osobnosti podle .

Následným rozsudkem ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. , uložil městský soud jako soud prvního stupně vedlejšímu účastníkovi povinnost zlikvidovat srovnávací vzorek DNA stěžovatele a odstranit profil DNA stěžovatele z Národní databáze DNA (dále jen "rozsudek městského soudu").

K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. , resp. jeho výrokem I., rozsudek městského soudu zrušil a výrokem II. rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné jako soudy prvního stupně okresní soudy a věc se proto postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Vrchní soud v Praze v odůvodnění citovaného usnesení konstatoval, že v části týkající se nezákonného odběru DNA osobám ve výkonu trestu se jedná o otázku, zda vznikla nemajetková újma při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, která měla být následně posuzována v mezích (lex specialis), a nikoliv podle , jenž je ke zmíněnému zákonem obecným (lex generalis), jak tomu bylo v posuzované věci.

Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 4. 2017, č. j. -270, jako nepřípustné odmítl. K dovolací argumentaci stěžovatele - že jeho žaloba v části, ve které se domáhal nepokračování v nesprávném zásahu, tedy uchovávání vzorku a profilu DNA, měla být posuzována podle , neboť tuto možnost neupravuje - Nejvyšší soud konstatoval, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze je v tomto směru v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a odkázal přitom na rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. . Pokud jde o přípustnost dovolání stěžovatele proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze, nevymezil stěžovatel podle Nejvyššího soudu žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v .

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že její podstatou je skutečnost, že Vrchní soud v Praze a následně ani Nejvyšší soud nepochopily plně předmět sporu. Od počátku stěžovatel uplatňoval dva nároky, jednak nárok na náhradu nemateriální újmy způsobené nelegálním odběrem DNA stěžovateli, a dále také nárok na likvidaci stěžovatelova biologického vzorku DNA, který je dodnes nelegálně zpracováván ze strany Policie České republiky. Právě o posledně uvedeném nároku je vedeno posuzované řízení. Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud dovozují, že tento nárok má být posuzován podle , stejně jako nárok na náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že zákon , neobsahuje právní úpravu, která by umožnila uložit státnímu orgánu, který porušuje zákon, povinnost tohoto zásahu do osobnostních práv zanechat. Tím, že by v daném případě nebylo možno aplikovat ustanovení o ochraně osobnosti, bylo by tím fakticky znemožněno, aby bylo možné se soukromoprávní cestou domáhat ukončení neoprávněného zpracování osobních údajů jako zásahu ze strany státních orgánů. V uvedeném stěžovatel spatřuje porušení a y.

Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatel v postupu Vrchního soudu v Praze, který o odvolání stěžovatele sám nerozhodl a věc naopak po 7 letech od podání žaloby v rozporu s postoupil zpět na začátek k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Příslušným soudem k projednání nároků souvisejících s právem na ochranu osobnosti v prvním stupni je přitom Městský soud v Praze. Uvedeným podle stěžovatele současně došlo k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů garantovaného y.

II.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Za tímto účelem si Ústavní soud zapůjčil spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , ze kterého zjistil následující skutečnosti.

Poté, co byla na základě napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7, rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. tak, že k projednání a rozhodnutí o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zlikvidovat srovnávací vzorek DNA stěžovatele a odstranit profil jeho DNA z Národní databáze DNA, není věcně příslušný a věc proto postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu správnímu. Obvodní soud při tomto závěru vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. , tedy ze stejného rozsudku, na který v napadeném usnesení odkázal i Nejvyšší soud v části, ve které naopak konstatoval, že závěr vrchního soudu o věcné příslušnosti okresního soudu (tedy nikoliv správního soudu) je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Městský soud v Praze jako soud správní, kterému byla věc postoupena, následně v odůvodnění usnesení ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. , kterým stěžovatele vyzval k opravě vad jeho žaloby a v tomto smyslu jej rovněž poučil, předeslal, že s posouzením Obvodního soudu pro Prahu 7 se ztotožňuje a má za to, že ochrany proti odebrání i uchovávání vzorku DNA ze strany Policie České republiky se lze domáhat pouze žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu podle . Městský soud v Praze dosud o žalobě stěžovatele nerozhodl.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale ]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustnou proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006,

sp. zn.

(U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011,

sp. zn.

, ze dne 16. 2. 2011,

sp. zn.

, či ze dne 23. 5. 2013,

sp. zn.

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

Jak patrno z výše uvedeného, napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla věc ve výše specifikované části postoupena k rozhodnutí správnímu soudu. Z toho plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před správním soudem, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu .

Nad rámec uvedeného, poukazuje-li stěžovatel na nepřiměřenou délku dosud neskončeného řízení, Ústavní soud připomíná, že po nabytí účinnosti , kterým se mění zákon o soudech a soudcích, striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle ustanovení posledně citovaného zákona [srov. nález ze dne 7. 8. 2007

sp. zn.

(N 122/46 SbNU 151)]. Nadto procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti , jímž byl novelizován , žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení .

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2018

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu