Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
104167.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 1161/18
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EXTREME DISTRIBUTION, s. r. o., se sídlem Lamačova 910/27, Praha 5, právně zastoupené Mgr. Davidem Taušem, advokátem se sídlem Pod Stadiony 2719/19, Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2017 č. j. 5 Co 13/2017 -97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, když tvrdí, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") jakož i práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listin y.
2. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze ve výroku I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2016 č. j. 32 C 116/2015 -54 v rozsahu povinnosti žalované (stěžovatelky) zaplatit žalobci 22 128 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 13. 9. 2014 do zaplacení, jinak jej ohledně částky 4 646 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětem žaloby bylo zaplacení bezdůvodného obohacení za užití chráněných autorských děl od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 v provozovnách stěžovatelky La Chica a El Niňo prostřednictvím počítače a sedmi reproduktorů, a to bez potřebné licenční smlouvy.
3. Obecné soudy vyšly ze skutečnosti, že pokud stěžovatelka dvěma žádostmi u udělení licenční smlouvy na počítač se 7 reproduktory dne 26. 7. 2013 požádala žalobce o uzavření licenční smlouvy, pak je zřejmé, že si byla svých závazků vůči žalobci dobře vědoma, stejně jako povahy technických zařízení, umístěných v provozovnách, i toho, že se jedná o veřejnou hudební produkci.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na formalistickém, selektivním a nedostatečném hodnocení důkazů, schází v něm vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatelky a jedná se o věc, kterou obecné soudy posuzují odlišně. Podle stěžovatelky nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že na úkor žalobce získala bezdůvodné obohacení.
5. Ústavní soud je podle článku 83 Ústav y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3624/15
ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu zpravidla odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 3143/08
ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), usnesení
sp. zn. I. ÚS 3821/12
ze dne 25. 11. 2013; usnesení
sp. zn. II. ÚS 4668/12
ze dne 9. 1. 2013; usnesení
sp. zn. II. ÚS 878/18
ze dne 26. 7. 2018 nebo usnesení
sp. zn. I. ÚS 1167/18
ze dne 5. 6. 2018].
7. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu , která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. ]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k této problematice přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; dále srov. např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011, stížnost č. 52036/09].
8. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku 22 128 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, však není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. Jestliže tedy možnost kasačního zásahu Ústavního soudu v bagatelních věcech představuje spíš výjimku z pravidla, pak musí být takový postup odůvodněn závažným pochybením obecných soudů. Po prostudování ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí Ústavní soud nicméně neshledal, že by se obecné soudy takového pochybení dopustily. Lze konstatovat, že napadené rozhodnutí je řádně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu odůvodněno a skutková zjištění obou obecných soudů nejsou v extrémním rozporu učiněnými s právními závěry.
9. Lze tak uzavřít, že námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou svou povahou pouhou polemikou se závěry Vrchního soudu v Praze, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu