Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1067/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábř. 390/42, Praha 2, Územní pracoviště Brno, Příkop 818/11, Brno, jednající pověřeným zaměstnancem Mgr. Janem Smejkalem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017 č. j. -358, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 22. 3. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "") s tím, že jím mělo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví dle y.

2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala proti společnosti euroAWK, s. r.o., sídlem Konopišťská 739/16, Praha 10 (žalovaná), úhrady bezdůvodného obohacení ve výši 16 403 Kč. Žalovaná společnost se měla bezdůvodně obohatit na úkor stěžovatelky tím, že část své stavby přístřešku MHD umístila na v žalobě specifikovaný pozemek v k. ú. Komín (okres Brno-město), který byl v rozhodném období ve vlastnictví stěžovatelky. O žalobě podané stěžovatelkou rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") tak, že rozsudkem ze dne 4. 5. 2015 č. j. -130 ji zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 9 940 Kč. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání, o němž rozhodl v neveřejném zasedání rozsudkem ze dne 10. 12. 2015 č. j. -158 tak, že rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud nově rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 č. j. -308, přičemž v tomto případě rozhodoval nejen o žalobě na úhradu bezdůvodného obohacení, ale rovněž o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 20 200 Kč. Obvodní soud vyhověl stěžovatelčině žalobě na úhradu bezdůvodného obohacení (výrok I), dále uložil žalované povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 14 772,21 Kč (výrok II), povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 náhradu nákladů řízení ve výši 11 795 Kč (výrok III) a povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok IV). Stěžovatelce zase uložil povinnost zaplatit žalované na základě vzájemného návrhu částku 13 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok V), zamítl vzájemný návrh žalované v rozsahu 7 200 Kč (výrok VI) a nakonec stanovil, že stěžovatelka je povinna uhradit žalované náhradu nákladů řízení ze vzájemného návrhu ve výši 2 556,74 Kč (výrok VII).

3. O odvolání stěžovatelky i žalované rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Stanovil, že "rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba o zaplacení částky 16 403 Kč s příslušenstvím zamítá; ve výroku III. se mění jen tak, že se povinnost k náhradě nákladů státu ukládá žalobkyni, jinak se v tomto výroku potvrzuje; ve výroku IV. se mění tak, že se žalované povinnost k zaplacení soudního poplatku neukládá; ve výroku V. se rozsudek mění tak, že se vzájemný návrh i v rozsahu částky 13 000 Kč s příslušenstvím zamítá; ve výroku VI. se rozsudek potvrzuje" (výrok I). Dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 32 265,90 Kč (výrok II) a žalované povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení o vzájemném návrhu ve výši 1 464 Kč (výrok III). Zjednodušeně řečeno, žaloba stěžovatelky na úhradu bezdůvodného obohacení byla zamítnuta, vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 20 200 Kč byl rovněž zamítnut a oběma stranám, v rozsahu, v němž nebyla ta která procesní strana úspěšná, byla uložena povinnost nahradit protistraně, příp. České republice náklady řízení. Jelikož předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo proti tomuto rozsudku přípustné dovolání [ ]. Jedná se tudíž o konečné rozhodnutí ve věci.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v pořadí druhým rozsudkem městského soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle y a Úmluvy, neboť uvedené rozhodnutí bylo překvapivé, svévolné, mezi skutkovými zjištěními a z nich dovozenými právními závěry existuje extrémní nesoulad a se nevypořádal se všemi námitkami stěžovatelky. Jelikož v důsledku těchto pochybení zamítl žalobu na zaplacení částky 16 403 Kč z důvodu bezdůvodného obohacení, bylo dle názoru stěžovatelky současně porušeno i její právo na ochranu vlastnictví dle y.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 . Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná ( a contrario).

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

7. Ústavní soud je podle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu zpravidla odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 11. 2013; usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 1. 2013; usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 7. 2018 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 6. 2018].

9. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v , která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení či ]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k této problematice přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [ písm. b) Úmluvy; dále srov. např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011, stížnost č. 52036/09].

10. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku 16 403 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.

11. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že v minulosti již mnohokrát označil za bagatelní spory, jejichž předmětem bylo peněžité plnění ve srovnatelné nebo dokonce výrazně vyšší výši, než je tomu v nyní posuzované věci [srov, např. usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 8. 2018; usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 8. 2018; usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2018]. Z toho důvodu je nutno považovat ji také za ústavní stížnost podanou v bagatelní věci.

12. Jestliže tedy možnost kasačního zásahu Ústavního soudu v bagatelních věcech představuje spíš výjimku z pravidla, pak musí být takový postup odůvodněn závažným pochybením obecných soudů. Po prostudování ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud nicméně neshledal, že by se obecné soudy takového pochybení dopustily, a to ani co se týče stěžovatelkou namítané překvapivosti napadeného rozhodnutí městského soudu.

13. Ústavní soud se problematice tzv. překvapivého rozhodnutí ze strany odvolacího soudu věnoval např. v nálezu

sp. zn.

ze dne 18. 8. 2011 (N 142/62 SbNU 203) nebo nověji v usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 7. 2018, v nichž dospěl k závěru, že o překvapivé rozhodnutí nejde, nevychází-li odvolací soud z žádných jiných důkazů, než které byly v řízení provedeny a stěžovatelce známy. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu, přehodnocovat dokazování těmito soudy provedené (a už vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování) nebo puntičkářsky přezkoumávat věc samu z pozice "jednoduchého" práva. Vztáhne-li Ústavní soud tyto závěry na nyní posuzovanou věc, nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že napadené rozhodnutí bylo překvapivé. Stěžovatelka byla zcela evidentně obeznámena s důkazy, z nichž - stejně jako obvodní soud - vycházel, měla možnost vyjádřit se k nim, se v odůvodnění napadeného rozhodnutí ústavně konformním způsobem vypořádal s právní argumentací účastníků řízení (vč. stěžovatelky) a své závěry řádně odůvodnil. Napadené rozhodnutí nevykazuje ani známky svévole. Ústavní soud proto nemůže konstatovat porušení y a potažmo ani y.

14. Co se týče výroku městského soudu o nákladech řízení, tak stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá jeho protiústavnost a nepředkládá žádné ústavněprávně relevantní argumenty, které by odůvodňovali zásah Ústavního soudu alespoň v tomto rozsahu. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti odkazuje na svou ustálenou a poměrně zdrženlivou judikaturu stran otázky náhrady nákladů řízení [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 1. 2006; nález

sp. zn.

ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)] a konstatuje, že ani v této části není ústavní stížnost důvodná.

15. Protože Ústavní soud neshledal, že by se dopustil tak závažného pochybení, které by představovalo porušení základních práv stěžovatelky dle a y, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu