Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2328/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy z JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti DS Training Center z.s., se sídlem Plzeň, Ořechová 1346/4, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Plzeň, Zbrojnická 229/1, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 3. 2018 č. j. -21 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2018 č. j. -28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva podle d a y, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud Plzeň-město zastavil řízení, v němž se stěžovatel domáhal přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel ani po výzvě soudu nezaplatil ve stanovené lhůtě soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, přestože byl poučen o následcích jeho nezaplacení. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že soudy v jeho případě porušily ustanovení , neboť výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručována pouze právnímu zástupci stěžovatele a nikoli jemu samotnému. Úhrada poplatku podle stěžovatele spadá do kategorie osobní činnosti, neboť stěžovatel měl osobně zaplatit soudní poplatek. Na podporu své argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

V nyní posuzovaném případě jsou rozhodnutí soudů obou stupňů srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněna. Ústavní soud nemá žádný důvod přehodnocovat jejich závěry. Postup soudů je také v souladu se stávající judikaturou Ústavního soudu. V případě stěžovatele se totiž nejedná o totožnou situaci, jakou řešil Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

, na nějž stěžovatel odkazuje. V tomto, jakož i v dalších nálezech (např.

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

a

) Ústavní soud zaujal stanovisko, že výzvu k zaplacení soudního poplatku bylo nutno doručit nejen právnímu zástupci žalobce, ale i žalobci samému. Nosný důvod těchto rozhodnutí však nespočívá v tom, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by jej mohl podle vykonat jen účastník osobně. Nosným důvodem všech těchto vyhovujících nálezů bylo, že proti rozhodnutí o zastavení řízení, které je důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek. Vzhledem ke krátkým lhůtám k podání správní žaloby zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku mělo zpravidla za následek definitivní ztrátu možnosti bránit se proti nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy. Z pohledu ústavního práva je tedy významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Jednoinstanční řízení, konkrétně řízení o správní žalobě, nedávalo totiž soudům právo vzít tuto skutečnost v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté Ústavní soud ostatně na rozdíly mezi tehdejší úpravou správního a civilního soudnictví opakovaně poukazoval; např. v nálezu

sp. zn.

konstatoval, že "... podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku."

Ústavní soud ostatně v tomto smyslu judikuje již konstantně a ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost odmítá právě s poukazem na výše nastíněnou argumentaci (např. usnesení

sp. zn.

a

).

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatel svou námitku, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána pouze jeho právnímu zástupci, uplatnil až v ústavní stížnosti a nikoli již v odvolání, a tedy odvolací soud na ní nemohl reagovat.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu