Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2088/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Marcelem Mošťkem, advokátem se sídlem Renneská třída 393/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. -331, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2017, č. j. -204, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2015, č. j. -149, a to tak, že návrh stěžovatele jako povinného 1), aby exekuce nařízená usnesením Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011, č. j. -24, byla podle ustanovení zastavena, se zamítá. Podle krajského soudu totiž - zjednodušeně řečeno - měl v daném případě exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti jako exekuční titul všechny náležitosti, z nichž vyplýval právní důvod plnění stěžovatele a dalších povinných (šlo o půjčku ve výši 5.250.000 Kč). Daný exekutorský zápis je tedy podle krajského soudu i materiálně vykonatelný.

3. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto, neboť podle Nejvyššího soudu nebylo ze stěžovatelova dovolání patrné, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se v něm jedná.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Základní námitka stěžovatele, kterou odůvodňoval jak návrh na zastavení exekuce, tak nyní i porušení svých základních práv, je, že vymáhanou částku oprávněný povinným ve skutečnosti nikdy nepůjčil, protože tak vysokou částku ani neměl. Přitom ovšem sám stěžovatel v jedné z trestních věcí, vážících se právě na vztahy mezi ním a oprávněným v hlavním líčení před Městským soudem v Brně vypověděl (když nalézací soud v řízení, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, provedl důkaz příslušným trestním spisem), že v roce 2002 a 2003 získal kontrakt ve výši 220 mil. USD na výstavbu továrny na výrobu čpavku v Turkmenistánu. Oprávněný byl jedním ze subdodavatelů a sám stěžovatel uvedl, že v rámci této spolupráce uzavřeli i několik smluv o půjčce. Tvrdí-li tedy v daném kontextu mimo jiné oprávněný, že mu stěžovatel půjčky nesplácel, a proto se následně dohodli na sepsání předmětného exekutorského zápisu, jehož účelem sice nebylo opětovné předání tam uvedené částky, ale bylo jím prodloužení splatnosti stávajících půjček, pak takové tvrzení nevyznívá nikterak nevěrohodně, zvláště když sám stěžovatel naproti tomu tvrdí, že byl k podpisu exekutorského zápisu v podstatě donucen. Nadto oprávněný předložil soudu dlužní úpisy (rovněž) stěžovatele v hodnotě 3.380.000 Kč. Za dané situace proto Ústavní soud akceptuje závěr Krajského soudu v Brně (na rozdíl od prvostupňového soudu) v tom směru, že v právě projednávané věci není podstatné, že nebylo prokázáno, že by v období podpisu exekutorského zápisu měl oprávněný na bankovním účtu částku 5.250.000 Kč, anebo že by takovou částku bezhotovostně na jiný účet poslal.

7. Rozhodnutí krajského soudu nadto nemohlo být pro stěžovatele ani do té míry překvapivé, aby to znamenalo ústavněprávní diskrepanci, neboť krajský soud se z velké části ztotožnil s odvolacími námitkami oprávněného, přičemž stěžovatel měl možnost na odvolací námitky reagovat a také toho využil; nadto nelze opomenout procesní prostor, který stěžovateli poskytla právě posuzovaná ústavní stížnost. I Ústavní soud má tedy za to, že se krajský soud dostatečně zabýval tím, zda exekuční titul splňuje podmínky formální i materiální vykonatelnosti a přiměřeně ověřil, zda rozhodné skutečnosti uvedené v exekutorském zápise nejsou vymyšlené.

8. Není rovněž pravda, že by Nejvyšší soud do odůvodnění svého usnesení toliko vypsal jeho judikaturu stěžovatelem v dovolání citovanou. Naopak, na základě svého usnesení ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. , vysvětlil, proč je exekutorský zápis v této věci formálně i materiálně vykonatelný. Odkazoval-li stěžovatel v rámci svého dovolání na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se zejména určitosti uznání závazku nebo okolnosti, že dohoda mezi oprávněným a povinným při sepisu exekutorského zápisu a prohlášení povinné osoby o svolení k vykonatelnosti zápisu musí být učiněna vážně svobodně, pak krajský soud se otázkou vážnosti a svobody vůle ve věci přehledně zabýval, když stěžovateli se ani podle Ústavního soudu nepodařilo prokázat, že by exekutorský zápis nepředstavoval - vzhledem k dlouhodobosti vztahu mezi oprávněným a stěžovatelem a vzhledem k opakovaným půjčkám stěžovatele od oprávněného - stěžovatelovu skutečnou a svobodnou vůli.

9. Lze tak uzavřít, že se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele ve skutečnosti věcně a akceptovatelným způsobem zabýval. Proto nemůže vést ke kasaci jeho rozhodnutí pouhá okolnost, že stěžovateli vytknul, nikoliv zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, údajné formální nedostatky jeho dovolání.

10. Nezbývá tedy než shrnout, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno návrhu stěžovatele, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu