Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1440/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Romana, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Symfonické ul. 1496/9, Praha 5, proti výroku II. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018, č. j. -46, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. Ústavní soud zejména zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 21. 3. 2017, č. j. XY, přiznala stěžovateli příplatek ke starobnímu důchodu z důvodů služby ve vojenském táboře nucených pracím podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel s výší příplatku nesouhlasil, Česká správa sociálního zabezpečení při výpočtu podle něj použila nesprávné zaokrouhlení, když příspěvek měl být podle jeho názoru o jednu korunu vyšší. Následné žalobě stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 7. 2017, č. j. -42 vyhověl a shora zmiňované rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zrušil. Z jeho rozsudku vyplývá, že Česká správa sociálního zabezpečení obdobným - a podle soudu nesprávným - způsobem výpočtu postupovala i v jiných případech, kdy v těchto případech byli žalobci v řízení u krajských soudů úspěšní (zastupoval je přitom rovněž advokát JUDr. Lubomír Müller jako nyní stěžovatele). Proti tomuto rozsudku Krajského soudu podala Česká správa sociálního zabezpečení kasační stížnost. V průběhu řízení o kasační stížnosti se stěžovatel prostřednictvím JUDr. L. Müllera ve věci opakovaně vyjadřoval. Dne 19. 2. 2018 pak Česká správa sociálního zabezpečení vzala kasační stížnost zpět, když předtím sama ve věci stěžovatelova příplatku nově rozhodla tak, že jeho výše činí nikoliv 386 Kč měsíčně, nýbrž 387 Kč měsíčně, jak tvrdil stěžovatel. Reagovala tak zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017, č. j. -77, kterým bylo potvrzeno, že její původní metodika výpočtu byla nesprávná.

3. Vzhledem ke zpětvzetí kasační stížnosti Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným usnesením řízení o kasační stížnosti zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.). V odůvodnění k tomu uvedl: "Jelikož řízení bylo zastaveno, nemá podle věty prvé za použití žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti."

4. Stěžovatel považuje výrokovou část II. v záhlaví citovaného usnesení za nesprávnou, neboť věta první se prý na věc nevztahuje, protože toto ustanovení má i větu druhou, která je pro daný případ přiléhavější: "Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení." Vzala-li proto Česká správa sociálního zabezpečení svoji kasační stížnost pro své vlastní chování zpět a bylo-li řízení zastaveno poté, co došlo k uspokojení stěžovatele novým rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, náleží stěžovateli náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel přitom nemá právnické vzdělání, je starobní důchodce, a proto musel být v řízení zastoupen advokátem. Právní zástupce stěžovatele se k výzvě Nejvyššího správního soudu třikrát vyjadřoval k podáním České správy sociálního zabezpečení. Stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti odkazuje na vybrané nálezy Ústavního soudu [srov. například nález

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2009 (N 180/54 SbNU 249)], kterými Ústavní soud proti rozhodnutím obecných soudů o náhradě nákladů řízení zasáhl, neboť v těchto věcech - stejně jako podle názoru stěžovatele v jeho věci - znamenala rozhodnutí obecných soudů porušení základních práv.

5. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele zejména zdůraznil, že v dané věci bylo meritum sporu bagatelní (šlo o 1 Kč měsíčně), takže jediné náklady spojené s řízením o kasační stížnosti v této věci byly pro stěžovatele spojeny s jeho právním zastoupením. Právní zástupce stěžovatele přitom z obdobných řízení, kdy rovněž zastupoval osoby oprávněné podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, věděl, že Česká správa sociálního zabezpečení nebude s největší pravděpodobností se svou kasační stížností úspěšná [srov. k tomu například rozsudek ze dne 21. 12. 2017, č. j. -77 a na tento rozsudek navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2018,

sp. zn.

, jimiž byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o náhradě nákladů řízení odmítnuta jako zjevně neopodstatněná].

6. Stěžovatel v replice k vyjádření Nejvyššího správního soudu uvedl, že to byla Česká správa sociálního zabezpečení, a nikoliv stěžovatel, kdo vyvolal spor o bagatelní částku. Předpisy upravující správní řízení (soudní) nadto pojem bagatelních sporů neznají, tento pojem zná civilní proces. Aplikaci druhé věty v jeho věci podle něj nic nebrání, neboť není rozhodné, zda Česká správa sociálního zabezpečení své pochybení uznala "dobrovolně" či jednala pod tlakem zákona, případně též precedentních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v obdobných kauzách. Podstatné je, jak se Česká správa sociálního zabezpečení zachovala. Ostatně Česká správa sociálního zabezpečení po nějakou dobu odmítala právní názor Nejvyššího správního soudu respektovat. Odkaz Nejvyššího správního soudu na rozsudek č. j. -77 v jeho vyjádření není podle stěžovatele přiléhavý, neboť zde Nejvyšší správní soud tehdy kasační stížností České správy sociálního zabezpečení napadený rozsudek krajského soudu potvrdil co do merita věci, ale zrušil ohledně náhrady nákladů řízení. Česká správa sociálního zabezpečení i stěžovatel tedy byli úspěšní každý jen z poloviny, a proto bylo spravedlivé, aby náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nebyla přiznána žádnému z účastníků řízení. Měl-li Nejvyšší správní soud za to, že právní zastoupení stěžovatele v právě projednávané věci nemělo pro řízení o kasační stížnosti žádný význam, neměl stěžovateli mnohastránková vyjádření České správy sociálního zabezpečení k replice zasílat.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Právě uvedené platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález

sp. zn.

ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)]. Tomuto požadavku nicméně Nejvyšší správní soud v právě projednávané věci plně dostál.

10. Ústavní stížností napadené rozhodnutí (respektive jeho výrok o náhradě nákladů řízení) kontextově navazuje na obdobná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v totožných věcech (lišících se v podstatě toliko oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích). Závěr Nejvyššího správního soudu, který se podává z jeho vyjádření, že totiž úkony právního zástupce stěžovatele by neměly pro eventuální meritorní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu věcný význam, vyplývá i z vyžádaného spisového materiálu, čemuž rovněž odpovídá závěr Nejvyššího správního soudu o obsahově obdobných vyjádřeních právního zástupce stěžovatele v jiných řízeních. I v právě projednávané věci tak Ústavní soud (stejně jako v usnesení

sp. zn.

) konstatuje, že nepřiznal-li Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, pak tento jeho postup není projevem svévole, neboť se opírá o obsah vyplývající ze spisového materiálu, jakož i o kontext řízení v takřka totožných věcech. Pro zásah Ústavního soudu do rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení by přitom byl dán prostor toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících řízení před obecným soudem, kterého se však Nejvyšší správní soud nedopustil.

11. Odkazuje-li stěžovatel v závěru ústavní stížnosti na některé nálezy, kde Ústavní soud zasáhl do rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení (a kde tehdejší stěžovatele zastupoval rovněž JUDr. L. Müller), pak tyto jeho odkazy nejsou zcela přiléhavé. Kromě toho, že šlo zásadně o typově jiná řízení (tedy o řízení podle ), pak rovněž každé z těchto řízení se skutkově lišilo a bylo nutno je posuzovat individuálně, když jejich výsledek nebyl do té míry předvídatelný jako v právě projednávané věci; výše tehdy přiznávaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu např. závisela na úvaze soudu.

12. Uvádí-li stěžovatel ve své replice, že to byla Česká správa sociálního zabezpečení, kdo vyvolal daný spor, pak i jen z výše uvedené rekapitulace plyne, že správní žalobu podal k soudu stěžovatel (nikoliv Česká správa sociálního zabezpečení) s tím, že mu byl předmětný příplatek vyměřen nesprávně o jednu korunu měsíčně nižší (to znamená, že pobíral-li by stěžovatel za nezměněných podmínek příspěvek například 20 let, pak by rozdíl činil 240 Kč; přirovnání k bagatelní částce ze strany Nejvyššího správního soudu je tak podle Ústavního soudu zcela adekvátní). Nejvyšší správní soud přitom ve svém vyjádření k ústavní stížnosti neodkazoval na rozsudek č. j. -77 proto, aby přímo vysvětlil svůj výrok o náhradě nákladů řízení (učinil tak s ohledem k meritorní otázce výše příspěvku), jelikož skutečnost posuzování úspěchu v této odkazované věci a v nyní posuzované věci není rozhodná. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření vysvětlil, jakými úvahami se při rozhodování o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti řídil a byť mu lze vytknout, že tyto úvahy neučinil součástí odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu by v konečném důsledku na věci nemohl nic změnit. Přiléhavý v tomto směru není ani argument stěžovatele, že nemělo-li podle názoru Nejvyššího správního soudu právní zastoupení stěžovatele reálný smysl, neměl mu vyjádření České správy sociálního zabezpečení vůbec zasílat k replice. Taková úvaha stěžovatele je totiž příliš zkratkovitá. Stěžovatel - bez ohledu na (ne)existenci právního zastoupení - měl být o stanovisku žalované informován, když nedostatek reálného významu vyjádření stěžovatele Nejvyšší správní soud hodnotil zejména vzhledem k obsahu jeho repliky, který nemohl jakkoliv sám autoritativně předvídat.

13. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí, resp. jeho výrok o náhradě nákladů řízení, je z ústavního hlediska akceptovatelný. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu