Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 772/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Jaroslava Vnenka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti III. výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2017 č. j. -77, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen III. výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017 č. j. -77, neboť je názoru, že jím bylo porušena jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručená v d a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní stížnost směřuje proti III. výroku rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, kterou podal správní orgán - Česká správa sociálního zabezpečení. Kasační stížnost byla zamítnuta v části, v níž směřovala proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jímž bylo zrušeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Nejvyšší správní soud naopak vyhověl kasační stížnosti v části, v níž směřovala proti II. výroku rozsudku krajského soudu o nákladech řízení o žalobě. Tímto výrokem krajský soud rozhodl, že žalovaný správní orgán je povinen stěžovateli zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 23 741 Kč.

3. Spor před správními soudy se týkal příplatku ke starobnímu důchodu dle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), za službu ve vojenském táboře nucených prací. Žaloba směřovala proti rozhodnutí vedlejší účastnice, jímž byl stěžovateli přiznán uvedený příplatek ve výši 387 Kč měsíčně. Stěžovatel však měl za to, že mu má náležet daný příplatek v částce vyšší o 1 Kč, tedy 388 Kč měsíčně. Hlavním předmětem sporu byl mechanismus výpočtu příplatku, konkrétně otázka zaokrouhlování. Krajský soud dal stěžovateli za pravdu, co se týče mechanismu výpočtu příplatku, a zrušil rozhodnutí vedlejší účastnice. Nejvyšší správní soud se s hodnocením krajského soudu ohledně způsobu výpočtu příplatku ztotožnil, a proto kasační stížnost proti I. výroku rozsudku krajského soudu zamítl. Nejvyšší správní soud však shledal, že krajský soud pochybil při rozhodování o nákladech řízení o žalobě, jelikož odměna za každý z úkonů právní služby neměla činit 3 100 Kč, ale jen 1 000 Kč. Podrobně odůvodnil, že spor se týkal nároku fyzických osob v oblasti sociálního zabezpečení, pro které je mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby stanovena ve výši 1 000 Kč [ ve spojení s bodem 3. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Z tohoto důvodu zrušil II. výrok rozsudku krajského soudu o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

4. V odůvodnění výroku o nákladech řízení o kasační stížnosti, který je jako jediný napaden ústavní stížností, Nejvyšší správní soud uvedl, že správní orgán byl s kasační stížností úspěšný vůči II. výroku rozsudku krajského soudu, ale byl neúspěšný ohledně I. výroku tohoto rozsudku. Dále zdůraznil bagatelní povahu sporu v jeho meritorní části a s tím související fakt, že pro ochranu práv žalobce (sc. stěžovatele v řízení před Ústavním soudem) nemělo zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti reálně žádný význam. Proto náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal žádnému z účastníků řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných na základě , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ve spojení s

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením, že jeho zastoupení v řízení o kasační stížnosti nemělo reálně žádný význam pro ochranu jeho práv. Uvedl, že mu v průběhu řízení Nejvyšší správní soud pětkrát zaslal různá vyjádření vedlejší účastnice (nejdelší na 7 stran, další na 5 stran a zbylá na 2 až 3 strany), z toho ho třikrát vyzval k případnému vyjádření ve stanovené lhůtě. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na svá čtyři vyjádření ve věci, která Nejvyššímu správnímu soudu zaslal. Domnívá se, že není správné tvrdit, že zastoupení pro ochranu jeho práv nemělo reálný význam.

6. Stěžovatel zdůraznil, že je starobní důchodce, který se od roku 2014 domáhal příplatku k důchodu ve výši 388 Kč měsíčně, nikoli jen ve výši 210 Kč měsíčně. Vedlejší účastnice se tomu dlouhou dobu bránila a nejprve uznala zvýšení jen na 212 Kč měsíčně a po delším odstupu na 387 Kč měsíčně. Až v soudním řízení se ukázalo, že původní požadavek na 388 Kč měsíčně byl oprávněný.

7. Dle stěžovatele krajský soud stanovil výši nákladů řízení o žalobě na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2015 č. j. -62. V rozsudku napadeném ústavní stížností však Nejvyšší správní soud tvrdí, že se má postupovat jinak. Stěžovatel nesouhlasí s tím, aby kvůli tomu musel nést náklady řízení ze svého, zvlášť za situace, kdy byl v meritu věci úspěšný. Domnívá se, že třetí senát Nejvyššího správního soudu měl rozporné názory na výpočet nákladů řízení předložit rozšířenému senátu, a nikoli rozhodnout sám v neprospěch stěžovatele.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a 91 odst. 1 y). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní stížnost směřuje výhradně proti III. výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu, který se týkal nákladů řízení o kasační stížnosti. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře mnohokrát zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu. Opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 4. 2. 2003

sp. zn.

, ze dne 13. 10. 2005

sp. zn.

a ze dne 4. 2. 2014

sp. zn.

; dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná].

11. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů a promítají se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud tudíž není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005

sp. zn.

). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nález ze dne 4. 7. 2001

sp. zn.

(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001

sp. zn.

(N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001

sp. zn.

(N 79/22 SbNU 165), usnesení ze dne 10. 1. 2006

sp. zn.

]. Stěžovatel namítl, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nákladech řízení je projevem svévole. Ústavní soud stěžovatelův názor však nesdílí.

12. Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud odůvodnil. Objasnil aspekty případu, které jej vedly k tomu, že z důvodů zvláštního zřetele hodných ( ) rozhodl tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení. Za základ úvahy Nejvyššího správního soudu o nákladech řízení o kasační stížnosti lze považovat to, že kasační stížnost byla úspěšná proti jednomu výroku rozsudku krajského soudu (tj. výroku o nákladech řízení o žalobě), kdežto vůči zbylému výroku rozsudku krajského soudu úspěšná nebyla (tj. výroku o samotné žalobě). Nejvyšší správní soud dodal, že v části, kde kasační stížnost nebyla úspěšná, měl spor bagatelní povahu, šlo zde totiž o 1 Kč měsíčně. Je tak zřejmé, že výrok o nákladech řízení o žalobě, které krajský soud vyčíslil na 23 741 Kč, v řízení o žalobě z finančního hlediska zcela zastínil celý spor v jeho meritorní rovině. Rozsudek Nejvyššího správního soudu vede k tomu, že o nákladech řízení o žalobě bude krajský soud rozhodovat znovu a i v případě, že o nich krajský soud rozhodne na základě úspěchu ve věci (tj. dle ), nedosáhnou ani zdaleka původně určené výše 23 741 Kč. Kasační stížnost správního orgánu tak byla úspěšná v části, kde to z hlediska finančního mělo největší dopad.

13. Ústavní soud konstatuje, že popsaná situace není projevem svévole rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal žádnému z účastníků. Úvahy Nejvyššího správního soudu byly odůvodněny a okolnosti, o něž se tyto úvahy opírají, mají oporu ve spise. Pro zásah Ústavního soudu by byl dán prostor v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících řízení před soudem. Zmíněného extrémního vybočení se však Nejvyšší správní soud nedopustil.

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na vyjádření, která jeho zástupce v řízení o kasační stížnosti zaslal Nejvyššímu správnímu soudu v reakci na podání protistrany. Nesouhlasí tedy s hodnocením Nejvyššího správního soudu, že pro ochranu jeho práv nemělo zastoupení advokátem reálně žádný význam. Ústavní soud konstatuje, že uvedené hodnocení Nejvyššího správního soudu o absenci reálného významu zastoupení pro stěžovatele se týkalo meritorní části sporu (tj. sporu o 1 Kč měsíčně). V podstatě tím Nejvyšší správní soud naznačoval, že 1 Kč měsíčně je zcela zanedbatelná částka. Počet vyjádření, které stěžovatelův advokát v řízení o kasační stížnosti zpracoval, na zanedbatelné povaze této částky nic nezmění.

15. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší správní soud se odchýlil u určení výše nákladů řízení od názoru, který vyjádřil v rozsudku ze dne 10. 11. 2015 č. j. -62, aniž by věc předložil rozšířenému senátu. Ústavní soud uvádí, že tato argumentace stěžovatele nesměřuje proti III. výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu, který byl napaden ústavní stížností, nýbrž proti jeho II. výroku, který však stěžovatel ústavní stížností nenapadl. Odchylné hodnocení stěžovatel zřejmě spatřuje v náhledu na to, jaká je mimosmluvní výše odměny za jeden úkon právní služby, jde-li o žalobu či kasační stížnost, která se týká příplatku ke starobnímu důchodu dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. V bodě [23] rozsudku sp. zn. , na který stěžovatel odkazuje, Nejvyšší správní soud tuto odměnu za jeden úkon právní služby určil ve výši 3 100 Kč. V bodu [24] rozsudku sp. zn. , jehož výrok III. stěžovatel napadl ústavní stížností, Nejvyšší správní soud objasnil, že tato odměna činí 1 000 Kč. Pro Ústavní soud je na tomto místě podstatné, že o výši odměny za jeden úkon právní služby se Nejvyšší správní soud zmiňoval u odůvodnění II. výroku, jímž zrušil nákladový výrok rozsudku krajského soudu (krajskému soudu Nejvyšší správní soud vytkl, že odměna za jeden úkon právní služby v dané věci nečinila 3 100 Kč, ale 1 000 Kč). Pro III. výrok, který je jako jediný napaden ústavní stížností, je výše odměny za úkon právní služby vedlejší, jelikož Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení a pro účely tohoto výroku tak výši nákladů za jeden úkon právní služby nevyčísloval. Z tohoto důvodu argumentace stěžovatele nesměřuje proti výroku rozsudku, který ústavní stížnostní napadl.

16. Na okraj pak lze poznamenat, že vyčíslení nákladů řízení v rozsudku ze dne 10. 11. 2015 č. j. -62, na který stěžovatel poukazoval, sám Nejvyšší správní soud označil za vybočení z vlastní rozhodovací praxe, pro které by bylo třeba věc předkládat rozšířenému senátu (viz bod [27] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2018 č. j. -54).

17. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu