Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1483/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Věznice P. O. BOX 1, Mírov, zastoupeného Mgr. Štěpánem Horkým, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2018 č. j. -221, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2 - Nové Město a České republiky - Úřadu vlády České republiky, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 4, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále došlo k porušení , a y.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v řízení o zaplacení částky ve výši 12 000 000 s příslušenstvím usnesením ze dne 12. 2. 2018 č. j. -221 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 12. 2017 č. j. -213, jímž nebyl stěžovateli (žalobci) ustanoven zástupce pro dovolací řízení. Ve shodě s obvodním soudem dovodil, že nejsou splněny zákonné podmínky pro ustanovení zástupce vyplývající z , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ve spojení s Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem zejména v závěru, že u stěžovatele jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Přitakal mu také v názoru, že v případech tzv. sudičských sporů, kdy účastníci podávají množství žalob, které jsou ve velké většině neúspěšné, nelze takový postup hodnotit jako důvodné hájení práva.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s tím, že nebyly naplněny podmínky pro ustanovení právního zástupce. Městskému soudu vytýká, že se nezabýval objektivními okolnostmi, pro které měl být stěžovatel osvobozen od soudních poplatků podle Zdůrazňuje, že tím mu bylo odepřeno právo na přístup k soudu a že byl jako osoba vykonávající trest odnětí svobody diskriminován. Podle názoru stěžovatele musí soudy při posuzování návrhu na osvobození od soudních poplatků vycházet z aktuálních majetkových poměrů [k tomu poukazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013

sp. zn.

(N 151/70 SbNU 401) či nález ze dne 20. 2. 2018

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nesouhlasí rovněž s argumentací městského soudu týkající se otázky zjevně bezúspěšného uplatňování práva. Uvádí, že nálezy Ústavního soudu ohledně sudičských sporů nelze aplikovat obecně, nýbrž každý z případů by měl být soudem posuzován jednotlivě. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [y (dále jen "")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Ústavní soud především konstatuje, že o obdobných návrzích téhož stěžovatele, které se týkají nepřiznání osvobození od soudních poplatků, resp. odmítnutí ustanovit zástupce z řad advokátů, rozhodoval již v řadě případů (k tomu viz např. usnesení ze dne 9. 1. 2018

sp. zn.

, ze dne 21. 11. 2017

sp. zn.

, ze dne 10. 11. 2017

sp. zn.

nebo ze dne 17. 10. 2017

sp. zn.

a řada dalších). Závěry v nich uvedené lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.

7. Stěžovatelovy námitky jsou polemikou s posouzením předpokladů pro jeho osvobození od povinnosti platit soudní poplatek a pro ustanovení jeho právního zástupce. Je notorietou, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou formulovány v , a to kumulativně tak, že jde o osobní poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, resp. bránění práva; jejich naplnění je pak conditio sine qua non pro ustanovení právního zástupce podle

8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000

sp. zn.

(U 28/19 SbNU 275)]. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout [srov. např. nález ze dne 4. 12. 2006

sp. zn.

(N 216/43 SbNU 405), nález ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

(N 98/15 SbNU 17)].

9. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se nenaplněním podmínek odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry v tomto směru logicky zdůvodnily. Ústavní soud je toho názoru, že hodnocení provedené obecnými soudy je i z tohoto hlediska možno považovat za přiléhavé a ústavně konformní. V této souvislosti je rovněž třeba podotknout, že byla-li důvodem pro zamítnutí stěžovatelova návrhu na osvobození od soudních poplatků skutečnost, že z jeho strany šlo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, postrádá argumentace ohledně jeho majetkových poměrů na významu.

10. Za případný považuje Ústavní soud také odkaz soudů na závěr zařazený v podobě obiter dicta do odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009

sp. zn.

či usnesení ze dne 27. 10. 2011

sp. zn.

. Také v nyní posuzované věci lze vyjádřit politování nad skutečností, že stěžovatel považuje za přijatelné, aby vyvoláváním mnoha soudních sporů nad únosnou míru zatěžoval kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu (srov. množství stěžovatelových podání k Ústavnímu soudu a naprosto převažující neúspěšnost).

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. O stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti. Kromě toho Ústavní soud nepovažoval za nutné o něm dříve rozhodovat zvlášť, neboť se podanou ústavní stížností zabýval bez prodlení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu