Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1610/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Ivany Pečené, zastoupené Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem Na Zámecké 457/5, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. -180 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016 č. j. -102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení y, , a d. Ústavní soud také reflektoval skutečnost, že v průběhu řízení došlo ke změně zastoupení stěžovatelky v řízení o ústavní stížnosti.

II

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 9. 2015 č. j. -66 v právní věci žalobkyně Aleny Pečené (dále jen "žalobkyně") proti žalované (dále jen "stěžovatelka") o vyklizení bytu zamítl žalobu na vyklizení v rozsudku popsané bytové jednotky. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 tak, že uložil stěžovatelce vyklidit tam specifikovanou bytovou jednotku do 30 dnů od právní moci rozsudku a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že na prvostupňovým soudem správně zjištěném skutkovém stavu se nic nezměnilo, odvolací soud z něj vycházel, avšak nahlíží odlišně na právní posouzení věci. Zdůraznil, že stěžovatelka právo bydlet v bytové jednotce odvozovala od rodinně právního vztahu s jejím vlastníkem - manželem; tohoto práva však následně pozbyla zánikem vlastnického práva manžela, čímž zanikl i jeho souhlas, aby předmětnou bytovou jednotku spolu s jejich synem užívala do doby majetkového vypořádání mezi nimi. Tím, že stěžovatelka ani její manžel již nemají žádný právní titul k předmětné bytové jednotce a stěžovatelka ji tak (již tři roky) užívá bez právního důvodu, neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně coby nového vlastníka bytové jednotky. Odvolací soud dospěl k závěru, že je to stěžovatelka, kdo jedná v rozporu s dobrými mravy a poctivostí v právním styku; vlastnické právo je chráněno zákonem [§ 3 odst. 2 písm. c) o. z.] a jeho ochrana v souzené věci převažuje nad rodinnými a sociálními poměry stěžovatelky, která svoji potřebu bydlení může uspokojit jinak, když má ve společném jmění se svým manželem i rodinný dům v N.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle a věty první pro nepřípustnost odmítl. Odvolací soud totiž otázku, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, posoudil v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. stanovisko sp. zn. ), od níž neshledal důvod se odchýlit. Dovolací soud zdůraznil, že odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně stěžovatelky, tak i na straně žalobkyně, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v souzené věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění (případně hodnocení důkazů), stěžovatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení Nejvyšší soud konečně poukázal na to, že stěžovatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění ani údaj, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( 238a ), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. ), navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [ , ].

III

Stěžovatelka v obsáhlé a doplněné ústavní stížnosti v prvé řadě shrnula dosavadní procesní vývoj a argumentaci příslušných soudů. Dále namítla nepřezkoumatelnost a nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, argumentaci odvolacího soudu považuje za formalistickou. Zdůraznila, že žalobní nárok je s ohledem na všechny okolnosti od počátku nepřípustný, nedůvodný, v rozporu s dobrými mravy, nepřihlíží k její situaci a k rodinným okolnostem. Stěžovatelka konečně poukázala na to, že darovací smlouva (kterou manžel stěžovatelky převedl vlastnictví k předmětné bytové jednotce) je podle původní i nové občanskoprávní úpravy (§ 747 n. o. z.) pro rozpor s dobrými mravy neplatná.

IV

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález

sp. zn.

).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; městský soud i Nejvyšší soud aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích civilní soudy zřetelně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z pohledu všemi soudy uvedených konstatování se argumentace stěžovatelky nutně jeví jen zdánlivě (poukazy na rodinné poměry) jako adekvátní. O tom vypovídá právě její opakující se argumentace, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí civilních soudů i relevantním právním posouzením věci. Konec konců to, že manžel stěžovatelky jako vlastník bytu s ním byl oprávněn nakládat podle svého rozhodnutí a jeho samotné darování žalobkyni darovací smlouvou ze dne 13. 3. 2013 (§ 627 o. z.) se nejeví v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o. z.) takové intenzity, aby to způsobovalo neplatnost právního úkonu podle § 39 o. z., uvedl ve svém odůvodnění již soud prvního stupně. Navíc výslovně konstatoval, že "§ 747 n. o. z. na daný případ nedopadá, neboť darovací smlouva byla uzavřena v roce 2013". Ústavní soud nemá k argumentaci Městského soudu v Praze co dodat, neboť vypovídá o přiléhavém právním posouzení věci.

Pochybení Ústavní soud neshledal ani v jasné (a z povahy věci objektivně stručné) argumentaci Nejvyššího soudu. Nejvyšším soudem připomenutá judikatura, jež je ostatně také výsledkem jejího vývoje, je ve vztahu k předmětné právní otázce náležitá. Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení

sp. zn.

). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura je adekvátní.

Ve vztahu k argumentaci dovolacího soudu, který uvedl, že dovolání stěžovatelky ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, neobsahovalo žádné odůvodnění ani údaj, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. ), Ústavní soud připomíná stanovisko svého pléna sp. zn. , ve kterém dovodil, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d. Ústavní soud konečně ani z ústavněprávního hlediska nemá důvod nesouhlasit s poukazem Nejvyššího soudu na to, že dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [ , ].

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že otázka platnosti darovací smlouvy byla předmětem jiného řízení.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu