Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1591/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Strykové, zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, sídlem Radniční 237/13, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. -60, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. prosince 2014 č. j. -48, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2014 č. j. , usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2014 č. j. -07 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2015 č. j. -24, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Reticulum Power, a. s., sídlem Sokolovská 394/17, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces zaručená v d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že insolvenčním návrhem podaným dne 29. 11. 2013 u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") se vedlejší účastnice domáhala zjištění úpadku stěžovatelky a prohlášení konkursu na její majetek. Uvedla, že je věřitelkou stěžovatelky a její pohledávka ve výši 60 000 Kč je zajištěna zástavním právem. Pohledávka vznikla z titulu úhrady smluvních pokut za porušení povinností podle smlouvy o zřízení zástavního práva, uzavřené dne 11. 12. 2006 mezi společností Hypoteční banka, a. s., jako zástavním věřitelem, stěžovatelkou jako zástavcem a dalšími dvěma osobami jako dlužníky. V insolvenčním návrhu byly rovněž označeny pohledávky dalších věřitelů, přičemž je stěžovatelka nečinila spornými.

3. Výrokem I. usnesení krajského soudu ze dne 22. 9. 2014 č. j. -20 byl zjištěn úpadek stěžovatelky a výrokem II. byl na její majetek prohlášen konkurs. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, dospěl k závěru o platební neschopnosti stěžovatelky.

4. Proti I. a II. výroku usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. Uvedla, že smlouvu se zástavním věřitelem podepsala pod nátlakem a pod podmínkou, že do katastru nemovitostí bude zapsáno vlastnictví nemovitých věcí nabyvatele dle kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a dlužníkem ze smlouvy o hypotečním úvěru. Banka však prostředky z hypotečního úvěru dlužníkovi vyplatila, aniž by bylo prokázáno, že v katastru byl proveden vklad jeho vlastnického práva k nemovitým věcem. Po vyplacení prostředků dlužník podle stěžovatelky kupní smlouvu zrušil. Stěžovatelka uvedla, že na základě jejího oznámení ze dne 22. 7. 2014 byl případ vyšetřován státním zastupitelstvím pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, trestní stíhání však nebylo zahájeno z důvodu promlčení, přičemž stěžovatelka žádala přezkum takového postupu. Podle jejího názoru bylo o úpadku rozhodnuto předčasně a bez objektivního a úplného prošetření věci. V doplnění odvolání dále popřela pohledávku vedlejší účastnice, když tvrdila, že zástavní smlouva, na jejímž základě měla pohledávka vzniknout, je absolutně neplatná. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 12. 2014 č. j. -48 bylo usnesení krajského soudu ve výroku I. a II. potvrzeno. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení změnila své procesní stanovisko, kdy neuznávala pohledávky vedlejší účastnice a dalších věřitelů. Vzhledem k tomu, že ke dni rozhodnutí krajského soudu měla stěžovatelka nejméně sedm dluhů vůči třem věřitelům odlišným od vedlejší účastnice, nebylo pro posouzení úpadku třeba se zabývat existencí pohledávky vedlejší účastnice.

5. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. -60 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání. V této souvislosti odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, zejména o podstatě insolvenčního řízení či posuzování úpadku dlužníka. Zdůraznil, že zkoumání existence splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele vůči dlužníkovi má význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku, resp. že skutečnost nedoložení existence splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele je v řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku právně bez významu.

6. Usnesením krajského soudu vyhlášeném na jednání dne 19. 12. 2014 pod č. j. -07 bylo rozhodnuto tak, že byly přezkoumány přihlášené pohledávky č. 1 - 7 a že výsledek přezkumného jednání bude zapsán do seznamu přihlášených pohledávek.

7. Usnesením krajského soudu ze dne 11. 5. 2015 č. j. -24 bylo schváleno vyplacení zpeněžení nemovité věci vedlejší účastnici.

II.

Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v řízení předcházejícím vydání napadených usnesení se obecné soudy nevypořádaly se vším, co v řízení vyšlo najevo, a nepřihlédly z úřední povinnosti k tvrzené absolutní neplatnosti konkrétních právních úkonů.

9. Další část ústavní stížnosti se soustředí na popis vzniku sporných pohledávek vedlejší účastnice jako insolvenční navrhovatelky. Dospěla k závěru, že byla poškozena na svých právech, a to dokonce i v trestněprávní rovině. Svá tvrzení detailně rozvedla ve svém podání krajskému soudu (č. j. -16) a zejména v jeho přílohách byly vylíčeny skutečnosti nastiňující absolutní neplatnost. Očekávala proto jejich prošetření, a to případně i v odvolacím řízení. Doplňuje, že insolvenční řízení je ovládáno vyšetřovacím principem, insolvenční soudy proto jsou povinny provést i jiné než účastníky navržené důkazy.

10. Ústavní stížnost se ve vazbě na tvrzení stěžovatelky o spáchání trestného činu dlužníkem ze smlouvy o úvěru zabývá i obecným právním principem, že nikomu nesmí být dovoleno mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku vlastním zločinem. Nejméně z tohoto důvodu lze podle stěžovatelky konstatovat výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Krajskému soudu rovněž vytýká, že při rozhodování nepřihlédl k existenci jejího vlastnického práva.

11. Co se týče pohledávek dalších věřitelů, odkázala stěžovatelka na obsah dovolání.

12. Závěrečná část ústavní stížnosti obsahuje námitky stěžovatelky proti uspokojení pohledávky prodejem nemovitých věcí, resp. proti zjištění úpadku. Uvedla, že je schopna své závazky plnit.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), posoudil splnění procesních předpokladů řízení.

14. Jde-li o ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. a usnesení krajského soudu ze dne 11. 5. 2015 č. j. , je ústavní stížnost opožděná. Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že odvolání ani dovolání v nyní posuzované věci nebyla podána proti těmto rozhodnutím, nýbrž proti I. a II. výroku usnesení krajského soudu ze dne 22. 9. 2014 č. j. -20, resp. usnesení vrchního soudu ze dne 8. 12. 2014 č. j. -48, uplynula u nich marně lhůta k podání ústavní stížnosti. Jde-li o ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu vyhlášenému na jednání dne 19. 12. 2014 pod č. j. -07, došlo k uplynutí lhůty ke dni 19. 2. 2015. Jde-li o ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 11. 5. 2015 č. j. -24, které bylo stěžovatelce doručeno dne 19. 5. 2015, uplynula lhůta ke dni 20. 7. 2015.

15. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a usnesením krajského soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

17. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle y a podle Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy soudů ( y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

18. Ústavní stížnost je zaměřena na nesouhlas stěžovatelky s existencí pohledávky vedlejší účastnice a splněním předpokladů zjištění úpadku dlužníka v insolvenčním řízení. Namítala-li stěžovatelka rovněž porušení ústavních principů při zjištění pohledávky a následném prodeji nemovité věci, nemohl se jimi Ústavní soud s ohledem na opožděnost podání (srov. bod č. 14) zabývat.

19. Podle je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (dále jen " "). Zkoumání naplnění těchto předpokladů je však aplikací podústavního práva a řešení této otázky nedosahuje ústavního rozměru. Ústavní soud proto není oprávněn do jejího řešení jakkoliv zasahovat, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Z tohoto důvodu se Ústavní soud rovněž nemohl zabývat jakýmikoliv skutkovými tvrzeními stěžovatelky o existenci pohledávky vedlejší účastnice, resp. tvrzenou absolutní neplatností smlouvy. Z odůvodnění napadených usnesení naopak vyplývá, že krajský soud, vrchní soud i Nejvyšší soud se řádně zabývaly všemi předpoklady platební neschopnosti stěžovatelky, a shodně dospěly k závěru jak o pluralitě věřitelů, tak i mnohosti pohledávek nejméně 30 dnů po splatnosti. Jde-li o nesouhlas stěžovatelky s naplněním posledního předpokladu úpadku, tedy neschopností plnit své závazky, ani jím se nemůže Ústavní soud z důvodu aplikace podústavního práva zabývat. Zásadním pro nyní posuzovanou věc je naopak procesní postup stěžovatelky, která v řízení před krajským soudem nerozporovala pohledávku vedlejší účastnice ani jiných zjištěných věřitelů. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že ve svém vyjádření adresovaném krajskému soudu nastínila absolutní neplatnost smlouvy. Tento svůj procesní postoj změnila teprve v odvolacím řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na ustálenou rozhodovací praxi, která dovodila, že zkoumání existence splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele vůči dlužníkovi má význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku a že skutečnost nedoložení existence splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele je v řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku právně bez významu. Stěžovatelka i přesto měla možnost domáhat se své obrany cestou popření přihlášené pohledávky, tato otázka však není předmětem ústavní stížnosti.

20. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. -07 a proti usnesení krajského soudu ze dne 11. 5. 2015 č. j. -24 je opožděná, a proto je třeba ji podle odmítnout. Ke zbývajícímu rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že postupem krajského, vrchního ani Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu