Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1601/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Fabiána, zastoupeného Mgr. Lenkou Piknovou, advokátkou, se sídlem Veselá 237/37, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 2. 2016 č. j. -74, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2017 č. j. -119 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018 č. j. -156, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a právo vlastnit majetek ve smyslu y.

2. Ústavní soud ze stěžovatelovy ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Hodoníně napadeným usnesení ze dne 9. 2. 201 č. j. -74 zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou, Exekutorský úřad Přerov, na základě pověření Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 3. 2015 č. j. -10 (výrok I.), uložil stěžovateli v pozici oprávněného povinnost nahradit povinnému náhradu nákladů řízení ve výši 51 074,10 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.) a současně rozhodl, že soudnímu exekutorovi se náhrada nákladů exekuce nepřiznává (výrok III.). Dospěl k závěru, že námitka promlčení uplatněná povinným je důvodná. Exekučním titulem je v předmětné věci směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 1999 č. j. 5/Sm/388/98-66, který byl potvrzen rozsudkem Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 24. 9. 1999 č. j. -104 a který nabyl právní moci dne 29. 12. 1999. Tímto dnem začala běžet desetiletá promlčecí lhůta. Okresní soud uvedl, že z obsahu spisu vyplývá, že oprávněný svůj nárok přiznaný uvedeným směnečným platebním rozkazem poprvé uplatnil návrhem na nařízení exekuce podaným dne 21. 2. 2007. Od podání tohoto návrhu došlo ke stavění promlčecí lhůty dle , (dále jen "obč. zák."). Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 4. 2007 byla nařízena exekuce na majetek povinného, která byla ke dni 25. 5. 2011 pravomocně zastavena pro nemajetnost povinného. Promlčecí lhůta začala dnem 2. 5. 2011 znovu běžet. Nový exekuční návrh byl oprávněným podán dne 5. 3. 2015. S ohledem na výše uvedené okresní soud uzavřel, že ve smyslu a obč. zák. došlo k promlčení práva na uplatnění pohledávky a exekuci proto podle zastavil.

3. Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že okolnosti tvrzené oprávněným (odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody) nepovažuje za natolik mimořádné a výjimečné, aby odůvodňovaly odepření práva vznést námitku promlčení s odkazem na to, že se jedná o postup odporující dobrým mravům.

4. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl. K argumentu stěžovatele, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5 2010 sp. zn. , Nejvyšší soud poukázal na to, že uvedené rozhodnutí se vztahuje k uznání dluhu, které zakládá běh nové promlčecí lhůty (§ 110 odst. 1 obč. zák.). V souzené věci stěžovatele se však jedná o stavení promlčecí lhůty v souvislosti s podáním exekučního návrhu (§ 112 obč. zák.). Stavení promlčecí lhůty ve svém důsledku znamená, že promlčecí doba pro uplatnění vymáhání pohledávky se prodlužuje o dobu, po kterou ke stavení promlčecí doby (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. či usnesení Nejvyššího soudu ze den 21. 3. 2013 sp. zn. ). V projednávané věci je exekučním titulem směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 1999 č. j. 5/Sm/388/98-66, který byl potvrzen rozsudkem Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 24. 9. 1999 č. j. -104, který nabyl právní moci dne 2. 12. 1999 a téhož dne se stal vykonatelným. Z obsahu spisu vyplývá, že oprávněný podal návrh na nařízení exekuce dne 21. 2. 2007 k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích. Exekuci následně nařídil Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 4. 4. 2007 č. j. -9 a jejím provedením pověřil JUDr. Arnošta Hofmana, soudního exekutora Exekutorského úřadu Pardubice. Tato exekuce byla zastavena pro nemajetnost povinného usnesením téhož soudu ze dne 2. 11. 2010 č. j. -27, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2012 sp. zn. . Usnesení o zastavení exekuce nabylo právní moci dne 25. 5. 2011. Další exekuční návrh byl oprávněným podán dne 5. 3. 2015 a pověřením ze dne 23. 3. 2015 č. j. -10 Okresní soud v Hodoníně pověřil vedením exekuce soudního exekutora JUD. Tomáše Vránu, Exekutorský úřad Přerov. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení tedy uzavřel, že jestliže desetiletá promlčecí doba začala běžet dne 29. 12. 1999, a po dobu původního exekučního nařízení (tj. v době od 21. 7. 2007 do 2. 5. 2011) neběžela, neboť došlo k jejímu stavení podle § 112 obč. zák., pak opětovný návrh na nařízení exekuce podaný stěžovatelem (oprávněným) dne 5. 3. 2015 byl podán po uplynutí desetileté promlčecí lhůty.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že se proti povinnému pokoušel opakovaně vést exekuci, čímž došlo k přerušení promlčecí lhůty, a hlavně exekuční řízení bylo v roce 2002 zastaveno pro nemajetnost povinného, ačkoli s tím stěžovatel nesouhlasil. Takové zastavení řízení shledává stěžovatel jako porušení svých práv, neboť o něm bylo rozhodnuto bez souhlasu stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že je v důsledku nemožnosti vymoci dluh vystaven hmotné nouzi, čímž došlo k narušení jeho soukromého a rodinného života. Z napadených rozhodnutí stěžovatel dovozuje, že větší soudní ochrany majetku požívá v tomto případě povinný v exekučním řízení, neboť stačí návrh povinného na zastavení exekuce pro nemajetnost či námitka promlčení exekučního titulu a není vůbec zohledňováno, že při svém věku může majetek získat, ať už svým úsilím (prací), darem či děděním. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, že právní úprava a judikatura soudů, vychází pouze z lhůty uplatnitelnosti exekučního titulu a nezohledňují, že povinní se vyhýbají plnění, záměrně nenabývají majetek a po deseti letech platnosti exekučního titulu na ně již oprávnění soudní cestou nedosáhnou.

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

9. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky se závěry obecných soudů je jeho nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jeho případu, případně s úpravou promlčení jeho nároku vůči povinnému. Ústavní soud však v napadených rozhodnutích neshledal žádný extrémní nesoulad či svévoli ve vyhodnocení provedených důkazů či právních závěrů z toho vyvozených, a protože není oprávněn zasahovat do závěrů obecných soudů při interpretaci podústavního práva či skutkových okolností jednotlivých případů, nemohl tak učinit ani ve stěžovatelově případě.

10. Argument nespravedlnosti ve vztahu k desetileté promlčecí lhůtě a možnosti po tuto dobu se vyhýbat vymožení dluhu a poté uplatnit námitku promlčení již byl též vypořádán obecnými soudy. K institutu promlčení je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv, na druhé straně by ani povinný neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok oprávněného vymahatelný a vynutitelný soudně. Zákonodárce rozhodl o obecné desetileté promlčecí lhůtě a tím určil zákonem, jak hodnotí rovnováhu mezi ochranou práv oprávněného a povinného. Ani toto obecné pravidlo nenáleží Ústavnímu soudu přezkoumávat či ad hoc hodnotit, neboť musí, jak již vysvětlil např. ve svém usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 5. 2016, respektovat dělbu mocí a roli soudů v právním státě. Rozhodnutí zákonodárce o délce promlčecích lhůt a jejich stavění není nikterak svévolné, aby mohlo podléhat přezkumu či přehodnocení ze strany Ústavního soudu. Zákonodárce musí mít značný prostor pro vlastní uvážení a musí též stanovit jasné a nesporné pravidlo, neboť obecné soudy či Ústavní soud nemohou být tím, kdo bude v každém jednotlivém případě rozhodovat o tom, zda zákonem stanovená promlčecí lhůta a pravidla jejího běhu jsou spravedlivá či nikoliv.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu