Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1009/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jana Jákla a 2) Boženy Jáklové, oba zastoupeni Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Brno, Jaselská 940/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2017, č. j. , -41, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelé se takto domáhají zrušení níže uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle a násl. d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví podle y. Soudy měly v jejich věci porušit rovněž princip vázanosti státní moci zákonem podle y a neposkytly ochranu jejich právům v intencích a y. K tomu však Ústavní soud musí poznamenat, že oba naposledy citované články nezakládají subjektivní veřejná práva, ale vymezují formu vlády a v jejím rámci postavení a poslání soudů, resp. představují jednu z institucionálních záruk základních práv [srov. k tomu například nález

sp. zn.

ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149) a nález

sp. zn.

ze dne 17. 9. 1997 (N 104/9 SbNU 9)]. Stěžovatelé tak nemohou namítat jejich porušení ze strany obecných soudů.

2. Předně je třeba uvést, že stěžovatelé k ústavní stížnosti nepředložili plnou moc, která by jejich právního zástupce opravňovala k zastupování v tomto řízení. Proto je Ústavní soud soudcem zpravodajem dne 22. 3. 2018 na tento nedostatek podmínky řízení upozornil a vyzval k jeho odstranění. Na tuto výzvu byla Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2018 doručena plná moc. Stěžovatelé se však, jak již bylo uvedeno, obsahem ústavní stížnosti domáhají zrušení všech níže citovaných rozhodnutí, nicméně v předmětné plné moci k ústavní stížnosti zmocnili svého právního zástupce k podání ústavní stížnosti jen proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto právního zástupce stěžovatelů na tento zjištěný rozpor upozornil s tím, že neobdrží-li ve lhůtě do 10 dnů novou plnou moc, bude mít v dalším za to, že ústavní stížnost brojí výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu. Advokát stěžovatelů v reakci na tuto další výzvu Ústavnímu soudu zaslal plnou moc, týkající se však zcela jiného řízení a jiných účastníků řízení. Za této situace mohl Ústavní soud podrobit (kvazi)meritornímu přezkumu jen usnesení Nejvyššího soudu.

3. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se zejména podává, že Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. 3. 2017, č. j. -26, neschválil oddlužení stěžovatelů jako dlužníků (výrok I.), výrokem II. prohlásil konkurs na jejich majetek a výrokem III. rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, když ve výroku IV. vyslovil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku.

4. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 8. 2017, č. j. , -32, prvostupňové rozhodnutí ve výrocích I. a II. potvrdil a odvolání proti výroku III. a IV. odmítl. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Stěžovatelé - ač, jak bylo zmíněno výše, petitem ústavní stížnosti napadají všechna tři rozhodnutí obecných soudů - v ústavní stížnosti v podstatě vymezují jedinou námitku, tzn. že Nejvyšší soud nezodpověděl otázku (která má být posuzována v judikatuře rozporně), za jakých okolností dlužník omezí věřitele ve volbě způsobu oddlužení. Nejvyšší soud tak podle stěžovatelů nedostál tomu, že i v dovolacím řízení musí sledovat ochranu základních práv [stěžovatelé v dané souvislosti příkladmo odkazují na nález Ústavního soudu nález

sp. zn.

ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355)]. V daném kontextu ovšem nemohl Ústavní soud přehlédnout, že stěžovatelé v ústavní stížnosti ani příkladmo nevymezují judikaturu, v níž by jimi nastolená otázka měla být posuzována rozporně. V řízení, z něhož nakonec vyšlo ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, přitom bylo i podle Ústavního soudu přesvědčivě prokázáno, že stěžovatelé darovali jim původně patřící nemovité věci jejich synovi, ač věděli, že své dluhy nebudou moci splácet a záhy na sebe podali insolvenční návrh s tím, že jsou v úpadku, a jako jeho řešení navrhovali oddlužení. Nalézací ani odvolací soud přitom na tento jejich návrh nepřistoupily, neboť - zjednodušeně řečeno - jím stěžovatelé sledovali nepoctivý zájem. Kromě zmíněného účelového převodu nemovitých věcí totiž nepravdivě navyšovali svůj pravidelný měsíční příjem, když jeho skutečná výše by jim neumožňovala hradit v zákonem předvídaném rozsahu v rámci oddlužení jejich dluh (k této skutečnosti se přitom stěžovatelé v ústavní stížnosti takřka nevyjadřují, ač to samo o sobě jistě zpochybňuje poctivost jejich záměru).

8. Nadto, tvrdí-li stěžovatelé v ústavní stížnosti, že v době darování vůči nim ještě neexistovaly pohledávky po splatnosti, pak i jen z údajů uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že například pohledávka ve výši 262.816 Kč se stala splatnou dne 5. 9. 2014, kdy dne 19. 8. 2014 byla uzavřena jedna z darovacích smluv mezi stěžovateli a jejich synem. Taková obrana stěžovatelů tedy vyznívá poněkud nepřesvědčivě.

9. Nepřesvědčivé, ba dokonce nesprávné, je pak konečně tvrzení stěžovatelů, že soudy ve svých úvahách o uspokojení dluhů ze stěžovateli darovaných nemovitých věcí opomněly uvést ustanovení . Toto ustanovení upravuje vztahy zejména mezi zajištěným věřitelem, insolvenčním správcem a majetkem dlužníka tvořícím předmět zajištění. Sami stěžovatelé přitom uvádí, že hodnota darovaných nemovitostí je asi 2.800.000 Kč a pohledávky nezajištěných věřitelů dosahují částky 2.532.584 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé jiný hodnotnější majetek nemají, byli by nezajištění věřitelé uspokojeni právě z darovaných nemovitých věcí a souhlasu zajištěného věřitele by nebylo zapotřebí [srov. k tomu Strnad, Zdeněk In. Kozák, Jan. a předpisy související: komentář. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, výklad k ]. Stěžovatelé tak ve svém důsledku nevysvětlují svoji domněnku, proč by za této situace nezajištění věřitelé neměli souhlasit se zpeněžením majetkové podstaty tvořené eventuálně darovanými nemovitými věcmi.

10. Nezbývá tedy než uzavřít, že závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelé svým návrhem na oddlužení sledovali nepoctivý záměr, je ústavně akceptovatelný. Proto sama otázka, kterou měl Nejvyšší soud podle stěžovatelů zodpovědět, tzn. zda stěžovatelé dispozicemi s nemovitými věcmi omezili věřitele ve volbě způsobu oddlužení, není pro výsledek ve věci významná. Už z toho důvodu Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť by za této situace jeho eventuální nové rozhodnutí nemohlo na podstatě věci - tedy zda stěžovatelé splnili nebo nesplnili podmínky pro oddlužení - nic změnit.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu