Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3837/17

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Petrem Malijovským, advokátem se sídlem Mírové nám. 233, Týniště nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. , a proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 10. 2017, č. j. MSP-590/2017-OJD-SPZ/5, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou podle písm. d)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (dále též jen "ministerstvo") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen ""), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného hlavou čtvrtouy a hlavou pátoud (dále jen ""), a to zejména v , a y. Dále má stěžovatel za to, že vniknutím cizí osoby do jeho obydlí mělo dojít k porušení jeho práva na ochranu obydlí dle y a práva na život dle y.

2. Shora označeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle ustanovení , odst. 2 písm. g) a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 let nepodmíněně. Vrchní soud v Olomouci zamítl stěžovatelem podané odvolání usnesením ze dne 6. 8. 2015, č. j. -763. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 3. 2016, č. j. -41.

3. Stěžovatel se poté svým opakovaným podáním Ministerstvu spravedlnosti domáhal podání stížnosti pro porušení zákona. Na základě podání stěžovatele tak byla věc přezkoumána Nejvyšším státním zastupitelstvím a odborem justičního dohledu Ministerstva spravedlnosti. Stěžovateli bylo následně doručeno rozhodnutí ze dne 23. 10. 2017, napadené nyní projednávanou ústavní stížností, dle kterého ministr spravedlnosti neshledal zákonné důvody k podání předmětné stížnosti a podnět proto odložil.

4. V dané věci Ústavní soud nejprve konstatuje, že ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost podána zjevně opožděně. I pokud by totiž Ústavní soud (vycházeje z obsahu podaného návrhu a nikoliv jen jeho petitu) dovodil, že stěžovatel ve skutečnosti napadá všechna soudní rozhodnutí, jež byla vydána v jeho neprospěch (tzn. zejména shora citované usnesení Nejvyššího soudu), nelze přehlédnout, že usnesení Nejvyššího soudu - coby rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva přiznává - je datováno ke dni 2. 3. 2016, zatímco ústavní stížnost byla podána k Ústavnímu soudu teprve dne 8. 12. 2017, tzn. dávno po marném uplynutí zákonné lhůty dvou měsíců ( ). Uplatnění podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ministrovi spravedlnosti totiž nelze považovat za procesní prostředek k ochraně práv, který stěžovatel musel vyčerpat před podáním ústavní stížnosti (blíže viz níže) a od něhož teprve by proto bylo možno počítat běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti odsuzujícím soudním rozhodnutím. Tato část ústavní stížnosti, brojící proti odsuzujícím soudním rozhodnutím vydaným v této věci stěžovatele, je proto opožděná a Ústavní soud se jí proto nemohl vůbec věcně zabývat.

5. Ohledně té části ústavní stížnosti, jež brojí (slovy samotného stěžovatele - primárně) proti rozhodnutí ministerstva, tzn. proti "odložení opakovaného podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona", Ústavní soud uvádí, že procesními prostředky ve smyslu ustanovení mohou být z povahy věci jen takové, které se nacházejí v procesní dispozici stěžovatele, což ovšem není případ stížnosti pro porušení zákona dle ustanovení § 266 a násl. trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 14. 11. 2017; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Z charakteristiky podnětu k podání této stížnosti totiž vyplývá, že tento procesní prostředek stěžovateli přímo nepřísluší a rozhodnutí o jeho odložení představuje spíše jen informaci pro subjekt oprávněný k podání stížnosti, že stížnost podána nebude (srov. také usnesení

sp. zn.

ze dne 1. 10. 2003). I po podání podnětu na porušení zákona tak závisí pouze na samotném ministru spravedlnosti, zda takovému podnětu vyhoví a podá k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona; ze žádného právního předpisu totiž na projednání takového podnětu nevyplývá stěžovateli nárok (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 5. 2014). Jinak řečeno, ministr spravedlnosti při postupu podle ustanovení § 266 trestního řádu nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda vykoná svoje oprávnění, a nepodání stížnosti pro porušení zákona proto ani není způsobilé zasáhnout stěžovatelova základní práva (viz také usnesení ze dne 8. 11. 2016). Tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.

7. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro opožděnost podle ustanovení a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle odst. 2 písm. a) .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu