Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3858/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Kozderky, zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -134 ze dne 26. 9. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v y (dále jen " "), , , d (dále jen " ") a v neposlední řadě i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal k Nejvyššímu soudu dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -94 ze dne 31. 5. 2017, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. -67 ze dne 24. 3. 2017, kterým soud zamítl návrh stěžovatele (v exekučním řízení povinného) na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 16. 12. 2016 k vymožení peněžité pohledávky oprávněné - České kanceláře pojistitelů ve výši 11 870 Kč s příslušenstvím.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením č. j. -134 ze dne 26. 9. 2017 odmítl pro nepřípustnost, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [ , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen " ")].

Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že nebyly splněny předpoklady pro odmítnutí dovolání dle ustanovení , neboť v předmětné věci se jednalo o vztah obdobný spotřebitelskému, což vylučovalo aplikaci zákonem stanoveného majetkového cenzu pro přípustnost dovolání. Uvedené stěžovatel dovozoval ze skutečnosti, že byl vůči němu uplatňován nárok dle věty první , o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 14. 1. 2015, který by s ohledem na svou specifičnost měl vést k tomu, že výjimka předvídaná v ustanovení bude dopadat i na řízení exekuční. Odkaz Nejvyššího soudu na jeho rozhodnutí sp. zn. ze dne 24. 9. 2013 stěžovatel považoval za nepřiléhavý. K jádru sporu vedeného v nalézacím řízení stěžovatel poznamenal, že je mu vytýkáno nesplnění povinnosti, která ho ve skutečnosti nezatěžuje. Nikdy totiž nebyl vlastníkem ani provozovatelem předmětného vozidla, a proto mu nelze přikládat k tíži, že neuzavřel pojistnou smlouvu dle příslušného zákona. Pokud by ji uzavřel, pak by se, jak stěžovatel zdůraznil, nacházel v postavení spotřebitele a mělo by tak na něj být nahlíženo i v tomto případě. Stěžovatel dále tvrdil, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, v důsledku čehož je nepřezkoumatelné a zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces. Dovolací soud zejména zcela pominul jeho námitky, které se týkaly pochybení obecných soudů při doručování rozhodnutí v nalézacím řízení.

Po zvážení obsahu stížnostního návrhu i přiloženého listinného materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), stojící mimo soustavu obecných soudů ( y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, jmenovitě pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na konkrétní případ. Eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].

Nic takového v projednávané věci zjištěno nebylo. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle , přičemž zcela zřetelně vysvětlil, že výjimka z nepřípustnosti dovolání v případě bagatelních sporů vyplývajících ze vztahů ze spotřebitelských smluv se vztahuje pouze na nalézací řízení, zatímco exekuční řízení je řízením samostatným a na nalézacím nezávislé. Tato argumentace koresponduje nejen s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. dovolacím soudem zmiňované usnesení sp. zn. , dále též jeho usnesení sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ), ale byla také opakovaně aprobována Ústavním soudem v usneseních

sp. zn.

ze dne 19. 2. 2014,

sp. zn.

ze dne 10. 5. 2016,

sp. zn.

ze dne 6. 12. 2016,

sp. zn.

ze dne 21. 12. 2016,

sp. zn.

ze dne 20. 4. 2017, či v nálezu

sp. zn.

ze dne 30. 5. 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od svých poměrně nedávno judikovaných závěrů nemá Ústavní soud přitom důvod se odchýlit.

Lze připustit, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ve stěžovatelově věci je odůvodněno stručně, avšak dostatečně na to, aby z něj byly seznatelné rozhodovací důvody a byl tak naplněn požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí v tom smyslu, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu. Nejvyššímu soudu nelze pak v žádném případě vytýkat, že se nezabýval dovolacími námitkami stěžovatele, neboť mu v tom bránila neprojednatelnost dovolání.

Co se týče tvrzení stěžovatele, že nebyl vlastníkem ani provozovatelem vozidla a nárok České kanceláře pojistitelů není tudíž oprávněný, jedná se o výtky, které již nejsou v exekučním řízení uplatnitelné. K odstranění případných nedostatků nalézacího řízení slouží jiné procesní prostředky. Stěžovatel si je toho zřejmě vědom, neboť v ústavní stížnosti přiznal, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé podal odvolání.

Zbývá uzavřít, že jelikož se stěžovateli nepodařilo prokázat namítané porušení práva na spravedlivý proces, ani jiných základních práv zaručených mu ústavním pořádkem České republiky, postupoval Ústavní soud dle ustanovení a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu