Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 361/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Kredia, s. r. o., se sídlem Újezd 600/1, Praha 5 - Malá Strana, zastoupené Mgr. Michalem Balcarem, advokátem, se sídlem Říční 10, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. -18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu z důvodu porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 d (dále jen " "), a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost stěžovatelčino dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2013 č. j. -013, jímž bylo potvrzeno usnesení soudní exekutorky JUDr. Moniky Elfmarkové ze dne 3. 6. 2013, č. j. 115 EX 38/13-009, kterým byl zamítnut stěžovatelčin exekuční návrh. Nejvyšší soud nepřípustnost stěžovatelčina dovolání opřel o ustanovení , neboť dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, v níž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že jí "učebnicově" odepřel spravedlnost, protože dovolání bylo přípustné podle ustanovení , poněvadž se sice jedná o věc s peněžitým plněním nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, avšak jde současně o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Z tohoto pohledu pak stěžovatelka napadené rozhodnutí shledává "nedůsledně" odůvodněným a tedy nepřezkoumatelným. Napadené rozhodnutí také považuje za překvapivé, protože jak odvolací soud v poučení, tak i soudní exekutorka v předkládací zprávě uvedla, že dovolání je přípustné.

4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci Ústavní soud zjistil, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

6. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471).

7. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud stěžovatelkou kritizovaným výkladem ustanovení , v tehdy účinném znění, porušil její právo na přístup k soudu a odepřel jí tak spravedlnost. Pokud jde o podrobnější důvody pro přijetí tohoto závěru, lze odkázat na usnesení dovolacího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. , v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že z dikce uvedeného ustanovení "ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv" vyplývá, že tato výjimka se vztahuje pouze na nalézací řízení, v němž soud rozhoduje spory vyplývající ze vztahů ze spotřebitelských smluv. Exekuční řízení je přitom řízení zcela samostatné a na nalézacím řízení nezávislé, přičemž z obsahového hlediska představuje souhrn specifických procesně právních vztahů mezi soudem výkonu na straně jedné a účastníky řízení na straně druhé, v jejichž rámci rozhodnutími a faktickými opatřeními soudu dochází k nucené realizaci kvalifikovaně uložených povinností. Tento závěr má racionální základnu, neboť účelem ustanovení je připustit sjednocovací a přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu v otázkách spotřebitelských smluv a dopřát tak smluvním stranám, a to zejména spotřebiteli, další možnost instančního přezkumu, jakož i větší stupeň právní jistoty vyvěrající ze sjednocování judikatury obecných soudů v této oblasti. V případě navazujícího exekučního řízení však ochrana spotřebitele již ve hře není, poněvadž se jedná o řízení, do něhož se specifika právní úpravy spotřebitelských smluv nepromítají.

8. Lze připustit, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ve stěžovatelčině věci je odůvodněno stručněji, avšak dostatečně na to, aby z něj byly seznatelné rozhodovací důvody a byl tak naplněn požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí v tom smyslu, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu.

9. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu