Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3342/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Bohuslava Machaně, zastoupeného MUDr. Mgr. Dagmar Záleskou, advokátkou, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2016 č. j. -189, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2015 č. j. -161 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. března 2013 č. j. -125, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle a násl.d (dále jen ""), neboť soudy neposkytly ochranu jeho právům a nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, která je podle y závazná pro všechny orgány a osoby.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 3. 2013 č. j. -125 zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 82 270,60 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobu stěžovatel podával jako lékař s privátní lékařskou praxí specializovanou na otorhinolaryngologii, který je ve smluvním vztahu s vedlejší účastnicí jako žalovanou. Stěžovatel na základě provedených výkonů vyúčtoval vedlejší účastnici formou měsíčních vyúčtování za první pololetí roku 2006 částku celkem 328 459,95 Kč, ta mu však uhradila jen částku 246 189,35 Kč. Rozdíl mezi těmito dvěma částkami mu pak vedlejší účastnice odmítla zaplatit. S jejím postupem se však ztotožnil okresní soud, neboť podle něj stěžovateli jím žalovaný rozdíl v úhradách nenáleží (viz dále).

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 2. 2015 č. j. -161 potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se shodně jako okresní soud neztotožnil s argumentací stěžovatele, že by vedlejší účastnice měla upravit stěžovateli maximální výši úhrady na jednoho unikátního pojištěnce pro první pololetí roku 2006 podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. , kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2005 (dále jen ""), která vycházela v principu průměrového, to je celostátního průměru unikátního pojištěnce. upravovala úhrady zdravotní péče pro první pololetí roku 2005 a způsob výpočtu úhrad v této vyhlášce je skutečně odlišný od způsobu úhrad, který následně zakotvila vyhláška Ministerstva zdravotnictví ze dne č. , kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2006, ve znění , pro první pololetí roku 2006 (dále jen ""). přitom vycházela z principu výkonového. I podle krajského soudu přitom platí, že Ministerstvo zdravotnictví vydává úhradové vyhlášky, které zakotvují vzorec pro výpočet úhrady za poskytnuté zdravotní výkony, a to vždy pro určité kalendářní období, a proto tyto vyhlášky nelze zaměňovat.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Stěžovatel totiž podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání nevymezil žádnou právní otázku, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Stěžovatel jako dovolatel v dovolání přehlížel, že úhrada za jím poskytnutou zdravotní péči byla dojednána smluvně mezi ním a vedlejší účastnicí, s pouhým odkazem na tehdy platnou , ve znění , nikoliv tedy s odkazem na

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatelova stížnostní argumentace je v zásadě jednoduchá a spočívá na tvrzení, že úhrady vypočtené podle relevantní právní úpravy pro první pololetí roku 2006 jsou ve srovnání s úhradami vypočtenými podle právní úpravy platné pro první pololetí roku 2005 nižší asi o 25 %, což stěžovatel považuje za nesprávné.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

9. Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v argumentaci, že zatímco umožňovala za určitých okolností navýšení hodnoty maximální úhrady za jednoho pojištěnce na úroveň celostátního průměru, takový postup neumožňovala, neboť pro tuto vyhlášku byl rozhodující zejména počet bodů vykázaných na jednoho pojištěnce. Byť je pak nesporné, že uplatnění tohoto postupu je pro stěžovatele méně výhodné - i když jeho důsledky byly stěžovateli částečně kompenzovány (srov. k tomu strana 6 rozsudku okresního soudu) - stěžovatel ve svém důsledku přímo netvrdí, že touto změnou bylo omezeno jeho právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle y nebo že by tak bylo omezeno právo na ochranu zdraví jeho pacientů podle y [srov. přitom k tomu opačně i jen stěžovatelem odkazovaný nález

sp. zn.

ze dne 22. 10. 2013 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.)]. Ostatně sám Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že ne každé snížení úhrad za poskytovanou zdravotní péči znamená dotčení podstaty a smyslu zmíněných základních práv. Stěžovatel ale v daném kontextu svoji stížnostní argumentaci takřka vůbec nerozvíjí a vystačí s výpočty, z nichž má plynout, že právní úprava úhrad za jím poskytovanou lékařskou péči byla v prvním pololetí roku 2005 pro něj výhodnější.

10. Stejně blanketní je pak i stěžovatelův odkaz na nález

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2011 (N 157/62 SbNU 373), když nadto ve stěžovatelově případě nejde o situaci, kdy by stěžovatel poskytoval nezbytnou zdravotní péči spojenou s překročením nezbytných finančních nákladů. V daném případě jde naopak podle Ústavního soudu spíše o otázku spojenou s odborným a politickým uvážením. Ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti naznačuje, že i úhrada poskytovaná mu v prvním pololetí roku 2005 byla rovněž nepřiměřeně nízká. Zde ovšem Ústavní soud odkazuje například na nález

sp. zn.

ze dne 8. 12. 2015 (N 204/79 SbNU 313; 15/2016 Sb.), v němž při přezkoumávání přiměřenosti výše úhrad některým lůžkovým zdravotnickým zařízením mimo jiné uvedl, že úhradová vyhláška by se podstaty a smyslu práva podnikat dotýkala tehdy, jestliže by na jejím základě stanovená výše úhrad byla s ohledem na rozsah poskytnutých hrazených služeb natolik nízká, že by fakticky - bez jakékoliv jiné kompenzace - přenášela náklady bezplatně poskytované zdravotní péče, které by měly být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, na jednotlivé poskytovatele, a z tohoto důvodu by jim znemožňovala dosažení alespoň přiměřeného zisku. Na roveň takto vymezeného zásahu, který by se dotýkal podstaty a smyslu práva podnikat, Ústavní soud postavil i takové nastavení pravidel výpočtu těchto úhrad, které by činily jejich konečnou výši pro jednotlivé poskytovatele nepředvídatelnou, např. v důsledku oprávnění zdravotních pojišťoven tuto výši bez jakéhokoliv zdůvodnění (svévolně) krátit. Nic takového ale stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí.

11. Nezbývá tedy než uzavřít, že obecné soudy v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, aplikovaly na věc relevantní právní úpravu, kterou ústavně konformním způsobem vyložily. Sám stěžovatel pak nejenže zrušení této právní úpravy - od níž se odvíjela výše jemu poskytovaných úhrad v rozhodném období - nenavrhuje, ale její neústavnost i v intencích jím samotným citované judikatury Ústavního soudu dostatečně netvrdí.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu