Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 15/18

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Matouška, MBA, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla dne 2. 1. 2018 doručena ústavní stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud"), neboť jím mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu, zakotvené v d. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rovněž žádal přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. V záhlaví specifikovaným rozhodnutím stížnostního soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , jímž Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodl, že předsedkyně senátu 9 To odvolacího soudu JUDr. Jaroslava Lišková a JUDr. Eva Burianová nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti stěžovateli v prvním stupni u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. . O podjatosti JUDr. Liškové a JUDr. Burianové bylo rozhodováno poté, co stěžovatel vznesl na jejich adresu námitku podjatosti.

3. Ve své ústavní stížnosti rozvíjí stěžovatel svou argumentaci ve prospěch závěru o podjatosti zmíněných soudkyň odvolacího soudu. Ta je založena na názoru, že tyto soudkyně nemají nastudovaný spisový materiál, neboť opomněly rozhodnout o námitce podjatosti, ačkoliv konaly v řízení další úkony po jejím podání, a rovněž na názoru, že neskýtají záruku pro nestranné rozhodování, neboť jsou osobně zainteresovány na výsledku řízení. To stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že senát 9 To odvolacího soudu opakovaně poté, co nalézací soud stěžovatel zprostil obžaloby, tato rozhodnutí zrušil a vrátil zpět nalézacímu soudu, přičemž jej zavázal právním názorem, že nesmí stěžovatele zprostit obžaloby podle konkrétního ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ale pokud k tomu budou dány důvody, musí tak učinit podle jiného ustanovení. Stěžovatel je názoru, že senát 9 To odvolacího soudu chce za každou cenu dosáhnout odsouzení stěžovatele, neboť si je vědom, že udělal chybu a že v případě stěžovatelova definitivního zproštění obžaloby by kvůli nepřiměřené délce řízení a nesprávnému postupu senátu mohly výše zmíněné předsedkyně tohoto senátu být ohroženy regresním nárokem státu dle ustanovení až , o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

4. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech vázán , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Tento zákon předepisuje soubor procesních předpokladů, jež musí být splněny, aby se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností po věcné stránce.

5. Jedním z těchto procesních předpokladů, jejichž splnění podmiňuje meritorní přezkum ze strany Ústavního soudu, je předchozí vyčerpání ostatních procesních prostředků nápravy, jež zakotvuje ustanovení . Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Uvedená ustanovení zakotvují tzv. zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že Ústavní soud není jediným, ale až posledním orgánem ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud tak může do činnosti jiných orgánů veřejné moci v mezích svých pravomocí zasáhnout pouze tehdy, jestliže tyto stěžovateli ochranu jeho základních práv či svobod odepřou, ačkoliv jim k tomu stěžovatel poskytl v rámci svých zákonných možností všechny příležitosti.

6. Ústavní stížnost brojí proti rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí o podjatosti členek senátu 9 To odvolacího soudu. Ústavní soud již v minulosti mnohokráte rozhodl, že rozhodnutí o podjatosti či nepodjatosti jsou toliko rozhodnutími procesními, jimiž se řízení nekončí. Pokud případné vady těchto rozhodnutí zakládají zároveň i porušení základních práv či svobod, je zásadně nutné dát šanci zhojit tato porušení nejprve příslušným orgánům veřejné moci. Teprve nezjednají-li tyto orgány nápravu, je možno brojit i proti takovým procesním porušením základních práv či svobod ústavní stížností, podanou proti meritornímu rozhodnutí (resp. proti poslednímu prostředku nápravy proti meritornímu rozhodnutí). K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2002,

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2004,

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007,

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2008,

sp. zn.

; z poslední doby pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2015,

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2016,

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2016,

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016,

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016,

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2016,

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

ze dne 2. 1. 2018.

7. Stěžovatel byl přitom v souvislosti se svým trestním řízením v této věci Ústavním soudem již upozorněn, že ústavní stížnost proti rozhodnutí o podjatosti, resp. proti rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí o podjatosti, zásadně není z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti přípustná a že stěžovatel není nijak zbaven možnosti ochrany svých základních práv v dalším průběhu řízení, včetně možného podání ústavní stížnosti proti poslednímu opravnému prostředku po vydání konečného rozhodnutí ve věci samé, pokud podle jeho názoru k nápravě vad řízení ze strany obecných soudů v tomto dalším průběhu nedošlo (srov. k tomu usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 12. 2017).

8. Rozdíl mezi tehdejší a nynější věcí spočívá přitom pouze v tom, že předchozí ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se rušil poslední zprošťující rozsudek nalézacího soudu, zatímco ta nynější směřuje proti usnesení odvolacího soudu o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o podjatosti. Z hlediska zásady subsidiarity ústavní stížnosti není však mezi oběma druhy těchto rozhodnutí žádný rozdíl, neboť v obou případech má stěžovatel zachovánu možnost materiálně se dále bránit proti jím pociťovaným porušením svých základních práv či svobod. To ostatně Ústavní soud stěžovateli vysvětlil již v usnesení specifikovaném v předchozím odstavci, a to v bodě 12.

9. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti s tímto předchozím závěrem Ústavního soudu nijak nevypořádal a nepřeložil mu žádný důvod, proč by ve vztahu k jeho nynější ústavní stížnosti měl postupovat odlišně. Stěžovatel rovněž ani netvrdí, že by v jeho věci byl dán některý z důvodů pro výjimečné neodmítnutí ústavní stížnosti, u níž není splněna podmínka přípustnosti, dle ustanovení .

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení odmítl pro její nepřípustnost. Jelikož návrh na přiznání náhrady nákladů řízení sdílí osud ústavní stížnosti a tuto Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost, nemohl se zabývat ani tímto návrhem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2018

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu