Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3726/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Františka Černého, zastoupeného Mgr. Evou Štauderovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 329, Uherské Hradiště, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016 č. j. -161, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017 č. j. -171, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2017 č. j. -185 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017 č. j. -201, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle d.

II.

Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 31. 8. 2015 č. j. -21 uložil žalovanému (dále jen "stěžovatel"), aby do 15 dnů od doručení směnečného platebního rozkazu zaplatil žalobci (UniCredit Factoring Czech Republic and Slovakia, a. s.; dále jen "žalobce") směnečný peníz 4 276 374 Kč s 6% úrokem od 19. 6. 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 14 254,58 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 292 758,50 Kč. K námitkám stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2016 č. j. -88 ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2016 č. j. -120 řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. 5. 2016 č. j. -88 zastavil z důvodu neuhrazení soudního poplatku z odvolání ( , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Ke stěžovatelovu odvolání Vrchní soud v Praze napadeným usnesením č. j. -185 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V prvé řadě konstatoval, že stěžovatel soudní poplatek za odvolání nezaplatil, netvrdí ani nedokládá, že by tak učinil a konečně připomněl obecný závěr, že v případě, kdy je soudní poplatek zaplacen do doby, než odvolací soud rozhodne o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, postačuje tato okolnost ke zvrácení nastalé procesní situace (srov. ve spojení s ). Vrchní soud proto rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdil a konečně také poukázal na procesní vývoj ve věci stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudního poplatku za odvolání ze dne 11. 8. 2016, které Městský soud v Praze usnesením č. j. -161 stěžovateli nepřiznal; tento závěr konečně potvrdil Vrchní soud v Praze v usnesení č. j. -171.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele proti té části prvního výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2017 č. j. -185, kterou potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, podle a odst. 2 odmítl. Učinil tak s připomenutím přípustnosti dovolání podle a skutečnosti, že v posouzení dovoláním předestřené právní otázky [výkladu ustanovení zákona o soudních poplatcích] je napadené rozhodnutí souladné s jeho vlastní judikaturou sp. zn. . Nejvyšší soud uzavřel s tím, že ve stěžovatelových argumentech důvod ke změně této judikatury neshledal.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především připomněl dosavadní procesní a věcnou stránku souzené věci a poukázal na to, že se neztotožňuje s argumentací Nejvyššího soudu a domnívá se, že je osobou, které "ve smyslu § 11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích", přísluší osvobození od placení soudního poplatku.

IV.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a návrh odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

V.

Předtím, než Ústavní soud přistoupil k posouzení ústavní stížnosti a v ní uvedených jednotlivých návrhů, je povinen zkoumat, zda tyto návrhy splňují všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené .

Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016 č. j. -161 a k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017 č. j. -171 k takovému závěru nedospěl.

Ústavní soud zjistil, že citované usnesení Vrchního soudu v Praze, které nelze napadnout dovoláním [srov. ], bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 16. 2. 2017.

Z ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení citovaného zákona lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku v případě, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Předmětný návrh byl dodán Ústavnímu soudu jako datová zpráva dne 29. 11. 2017. Z výše uvedeného vyplývá, že podaný návrh je opožděný, neboť lhůta dvou měsíců k jeho podání marně uplynula dne 18. 4. 2017. Ústavní soud proto návrh v této části odmítl.

VI.

Podmínky pro projednání ústavní stížnosti stanovené splňuje petit ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2017 č. j. -185 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017 č. j. -201.

Ústavní soud proto zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh v této části zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález

sp. zn.

). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní stížnost v této části petitu představuje polemiku se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o jasnou vlastní judikaturu. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu, vrchního soudu a také Městského soudu v Praze odpovídá jejich dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, která by byla založena na povrchním, nevyargumentovaném či formalistickém přístupu.

Ústavní soud dále připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např.

sp. zn.

).

Ústavnímu soudu dále nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou a běžně používanou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní stížnost je proto v této části návrhem zjevně neopodstatněným.

VII.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu