Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2936/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skřížaly, zastoupeného Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem, sídlem 28. října 3117/61, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2021 č. j. -215, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2020 č. j. -187, a výroků II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. června 2020 č. j. -148, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a výroků II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatele na soudní ochranu dle d (dále jen ""), na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle y, na projednání věci bez zbytečných průtahů dle y, jakož i právo na ochranu jeho legitimního očekávání dle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy a náhrady škody způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Tento svůj nárok opřel o tvrzení, že žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 27. 8. 2007 zahájil řízení, v němž se domáhá vůči Mgr. Ing. Václavu Skřížalovi (bratrovi) zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k blíže specifikované nemovité věci, přičemž toto řízení vedené pod sp. zn. dosud nebylo pravomocně skončeno. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení došlo k průtahům, jež stěžovatel nezavinil, požadoval, aby mu byla vedlejší účastnicí vyplacena náhrada nemajetkové újmy ve výši 181 500 Kč a dále nahrazena škoda ve výši 325 000 Kč spočívající v poklesu hodnoty předmětné nemovitosti, k němuž v průběhu řízení došlo, což stěžovatel doložil znaleckým posudkem znalce Ing. Aloise Ježíka, CSc., ze dne 15. 7. 2013, dle něhož činila hodnota spoluvlastnického podílu stěžovatele ke dni zhotovení posudku 1 175 000 Kč, a znaleckým posudkem znalce Ing. Miroslava Balnara ze dne 6. 3. 2018, dle kterého již hodnota spoluvlastnického podílu stěžovatele na předmětné nemovitosti činila v roce 2018 pouze 850 000 Kč. V průběhu řízení bylo toto částečně zastaveno co do nemajetkové újmy ve výši 101 600 Kč, neboť vedlejší účastnice část nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy uspokojila.

4. O zbývající části žalobou uplatněných nároků bylo rozhodnuto rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 6. 2020 č. j. -148, jímž obvodní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli z titulu nemajetkové újmy částku ve výši 29 600 Kč (výrok I.), žalobu co do náhrady škody ve výši 325 000 Kč a nemajetkové újmy ve výši 50 300 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

5. Proti tomuto rozhodnutí se odvolali stěžovatel i vedlejší účastnice. Městský soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2020 č. j. -187 rozhodnutí obvodního soudu ve vyhovujícím výroku potvrdil a v zamítavém změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 4 692,75 Kč na náhradě nemajetkové újmy, jinak jej potvrdil (výrok I.) a zároveň nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že stěžovateli náleží právo na náhradu nemajetkové újmy, její výši a dobu, za níž mu má náležet, však určil odlišně od obvodního soudu. Zároveň jako věcně správný potvrdil závěr obvodního soudu, že stěžovatel nemá vůči vedlejší účastnici právo na náhradu škody, neboť vzal za prokázané, že k poklesu ceny předmětné nemovitosti došlo v důsledku nedostatku její údržby stěžovatelem a jeho bratrem coby jejích vlastníků, což vyústilo ve změnu původně mírně zanedbaného stavu nemovitosti v roce 2013 ve stav značně zanedbaný v roce 2018, nikoli tedy v důsledku průtahů, k nimž v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví došlo.

6. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2021 č. j. -215 odmítnuto. Nejvyšší soud shledal, že v části dovolání, jíž stěžovatel brojil proti závěrům městského soudu týkajícím se nemajetkové újmy, stěžovatel nijak nevymezil dovolací důvod ani to, v čem spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti, a dovolání tedy v této části trpí vadami, pro které je nelze projednat. Ve zbývající části, tj. v části, v níž stěžovatel brojil proti závěrům městského soudu, že ke snížení hodnoty nemovitosti nedošlo v příčinné souvislosti s nepřiměřeně dlouho trvajícím řízením, dovolání shledal nepřípustným, neboť městský soud se v této otázce dle názoru Nejvyššího soudu neodchýlil od jeho judikatury.

III.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soudy všech stupňů pochybily, dávají-li snížení hodnoty nemovitosti, jež byla předmětem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví před Okresním soudem v Karviné dávají k tíži stěžovatele, nikoli vzniklým průtahům. Poukázal přitom na , , z něhož plyne zásada, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, přičemž tato zásada byla zakotvena rovněž v , , v posledně účinném znění. Právě toto své právo nebýt nucen setrvávat ve zcela nefunkčním spoluvlastnickém vztahu se svým bratrem, s nímž se nemohl domluvit na ničem, co se týkalo předmětné nemovitosti, stěžovatel realizoval podáním žaloby na jeho zrušení, o níž však do doby podání ústavní stížnosti nebylo pravomocně rozhodnuto. To přesto, že stěžovatel měl zcela legitimní očekávání, že daná věc bude bez zbytečných průtahů projednána a rozhodnuta. Odmítl přitom názor soudů všech stupňů, že povinnost spoluvlastníka k údržbě nemovitosti i při nefunkčním spoluvlastnictví je nadřazena legitimnímu očekávání účastníka řízení, že jeho věc bude soudem rychle projednána a rozhodnuta. Naopak poukázal na fakt, že se již dříve domáhal exekučního výkonu tehdy pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 12. 2013 č. j. -419 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2015 č. j. -499, nicméně posledně uvedené rozhodnutí bylo k dovolání druhého ze spoluvlastníků zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. -544, neboť krajský soud odvolání neprojednal podle , ale podle starého . Pokud by k tomuto průtahu spočívajícímu v kasaci rozhodnutí krajského soudu nedošlo, pak by dle stěžovatele došlo k exekučnímu prodeji nemovitosti, nedošlo by k poklesu její hodnoty a nebylo by ani třeba její údržby.

IV.

8. Ústavní soud podle posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až .

9. Ústavní soud se dále zabýval přípustností podané ústavní stížnosti. Dle platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ). V právě uvedeném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález ze dne 13. 7. 2000

sp. zn.

(N 111/19 SbNU 79)]. Současně platí, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel zákonem stanovené prostředky na ochranu svých práv vyčerpal efektivně, tj. procesně správným způsobem, se všemi zákonnými náležitostmi.

10. To se však v nyní posuzované věci nestalo v části, v níž stěžovatel (formálně, aniž by k této otázce v ústavní stížnosti uvedl jakoukoli argumentaci) brojí proti části výroku II. rozsudku obvodního soudu a výroku I. městského soudu, v níž soudy zamítly zbývající část stěžovatelem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy. To proto, že stěžovatel v podaném dovolání neuvedl ve vztahu k závěrům městského soudu týkajícím se nemajetkové újmy žádnou argumentaci, a tedy řádně nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ani dovolací důvod, tj. které právní posouzení věci provedené odvolacím soudem považuje za nesprávné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v tomto rozsahu odmítl pro vady. Nastalou situaci přitom nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí městského soudu začala stěžovateli plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti ( ). Stěžovatel svým nesprávným postupem dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání v části týkající se tvrzené nemajetkové újmy ani neumožnil. S přihlédnutím k této skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost ve shora popsaném rozsahu odmítnout jako nepřípustnou.

11. Ve zbývající části, tj. v části, v níž se obecné soudy zabývaly nárokem stěžovatele na náhradu škody ve výši 325 000 Kč, jež mu měla v důsledku nesprávného úředního postupu vedlejší účastnice vzniknout, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že v této části stěžovatel efektivně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, když dovolání v této části bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť jej Nejvyšší soud neshledal přípustným ( ve spojení s téhož zákona).

V.

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

13. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy v rozhodování obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je v části, v níž nebyla shledána nepřípustnou, zjevně neopodstatněná.

14. Jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, je její podstatou jeho nesouhlas se závěrem soudů všech stupňů, že příčinou vzniku škody spočívající ve snížení hodnoty předmětné nemovitosti, k níž mezi lety 2013 a 2018 došlo, není nesprávný úřední postup vedlejší účastnice, ale nedostatek údržby této nemovitosti stěžovatelem a jeho bratrem. Stěžovatel ve své podstatě v ústavní stížnosti pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což však nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti, ale naopak svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996

sp. zn.

(N 63/5 SbNU 481)].

15. Ústavní soud má za to, že obecné soudy při posuzování nároku stěžovatele na náhradu škody postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, jakož i , a své závěry též jasným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Vzaly přitom za prokázané, že vznik předmětné škody nezpůsobila vedlejší účastnice, ale sám stěžovatel a jeho bratr, neboť jak uvedli znalci ve znaleckých posudcích, jichž se dovolával i sám stěžovatel, došlo ke zhoršení stavu předmětné nemovitosti (a tím i poklesu její ceny), v důsledku její zanedbané údržby, když stěžovatel ani druhý ze spoluvlastníků tuto nijak neudržoval, což vyústilo ve změnu jejího původně mírně zanedbaného stavu v roce 2013 ve stav značně zanedbaný v roce 2018. Ústavní soud přitom neshledal, že by právě uvedený závěr byl neústavní, jak se stěžovatel domnívá. To proto, že rozhodnutí soudu o zrušení spoluvlastnictví je rozhodnutím konstitutivní povahy, což znamená, že až právní mocí takového rozhodnutí se ruší dosavadní a zakládají nové právní poměry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2021 sp. zn. ). Do doby, než je takové rozhodnutí vydáno (a nabude právní moci), spoluvlastnictví trvá a trvají i práva a povinnosti z něho plynoucí, mezi něž je třeba řadit též povinnost o předmětný majetek pečovat a udržovat ho.

16. V nyní souzené věci se stěžovatel původně domáhal, aby soud rozhodl o reálném rozdělení předmětné nemovitosti, což se však v průběhu řízení ukázalo jako nemožné, soudy proto nadále rozhodovaly o vypořádání spoluvlastnictví nařízením prodeje předmětné nemovitosti. U tohoto způsobu vypořádání spoluvlastnictví pak dochází ke změně právních poměrů nikoli již právní mocí rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, ale ještě později ? okamžikem, kdy je nemovitost skutečně prodána (viz rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. ze dne 23. 9. 2010). V nyní posuzovaném případě přitom k prodeji nemovitosti dosud nedošlo (z důvodu zrušení původně již pravomocného exekučního titulu Nejvyšším soudem), a tedy trvají i práva a povinnosti spoluvlastníků ze spoluvlastnictví plynoucí.

17. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatele na zásadu, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvávat. Pokud stěžovatel pro rozpory s druhým spoluvlastníkem již nadále nechtěl ve spoluvlastnictví setrvávat, bylo jeho právem obrátit se na soud s návrhem na zrušení spoluvlastnictví. Jeho práva a povinnosti coby spoluvlastníka předmětné nemovitosti tím však nebyla nikterak dotčena či snad přenesena na vedlejší účastnici. Pokud proto v průběhu řízení vyvstala potřeba údržby předmětné nemovitosti (což bylo znalecky prokázáno), bylo na stěžovateli a druhém ze spoluvlastníků, aby tuto údržbu (i přes vzájemné neshody) provedli. Neučinili-li tak, musí nyní strpět následky z toho plynoucí.

VI.

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zčásti zjevně neopodstatněnou dle a zčásti jako nepřípustnou dle téhož zákona odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2021

Jan Filip v. r.

předseda senátu