Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3200/21

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Horké, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 695/24, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -91 ze dne 24. 9. 2021, ve znění opravného usnesení č. j. -96 ze dne 13. 10. 2021, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Stavebního bytového družstva Praha, se sídlem v Praze 8, Střelničná 1861/8a, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní soud obdržel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti nadepsanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který navzdory obsahu odůvodnění, v němž dával za pravdu v nalézacím stupni úspěšné stěžovatelce, prvostupňové rozhodnutí změnil a její návrh na prohlášení neplatnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka, jímž byla stěžovatelka z družstva vyloučena, na rozdíl od nalézacího soudu (srov. usnesení Městského soudu v Praze č. j. -31 ze dne 31. 5. 2016) zamítl (výrok I). Současně stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka, tento výrok však následně nadepsaným opravným usnesením opravil tak, že k náhradě nákladů řízení je povinen vedlejší účastník vůči - slovy vrchního soudu - "ve výroku I úspěšné" stěžovatelce (viz bod 3 opravného usnesení).

2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

3. Podstatou principu subsidiarity ústavní stížnosti, vtěleného do , je zdrženlivost Ústavního soudu, jde-li o zásah do řízení, které ještě před obecnými soudy neskončilo. Jinými slovy, Ústavní soud je nucen důsledně trvat na požadavku vyčerpání všech dostupných prostředků k ochraně práv stěžovatele ( téhož zákona), neboť vychází z předpokladu, že podle y jsou základní práva pod ochranou moci soudní. Není tedy pochybení ústavního charakteru, které by před Ústavním soudem nemohl dříve napravit kterýkoli soud obecné justice. Ústavní stížnost představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), či usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2009; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

4. Není proto možné přisvědčit argumentaci stěžovatelky, podle které jí vytýkané vady napadeného usnesení (vnitřní rozpornost rozhodnutí, obsahujícího výrok, kterému nekoresponduje přesně opačné odůvodnění, potvrzené navíc ještě obsahem opravného usnesení, kterým byla ovšem napravena chyba pouze co do nákladového výroku) nemohou s ohledem na založit přípustnost dovolání, nota bene když s podobnou ústavněprávní námitkou (překvapivostí prvního rozhodnutí odvolacího soudu ve věci) byla v řízení u Nejvyššího soudu již jednou úspěšná (viz usnesení sp. zn. ze dne 20. 5. 2020). Účastníku řízení nepřísluší předjímat, jak jeho dovolání Nejvyšší soud posoudí, neboť pouze ten je oprávněn se k přípustnosti dovolání vyjadřovat (srov. ).

5. Podání stěžovatelky tedy v danou chvíli představuje předčasný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. Jak ostatně Ústavní soud ověřil, stěžovatelce stále zbývá prostor dovolacího přezkumu využít. Teprve nebyla-li by jí tvrzená (a na první pohled zjevná) nepřezkoumatelnost rozhodnutí vrchního soudu napravena v rámci obecné justice (i kdyby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné pro nesplnění zákonných podmínek), může se na Ústavní soud obrátit s novou ústavní stížností, která (bude-li splňovat i další náležitosti) již bude shledána přípustnou. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti tak stěžovatelku na jejích právech nezkracuje. Deklaruje-li nyní Ústavní soud předčasnost ústavní stížnosti, nebude oprávněn posléze říci, že (případná) pozdější ústavní stížnost je pro změnu opožděná (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 1. 2018).

6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako nepřípustnou z důvodu předčasnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2021

Jaromír Jirsa v. r.

soudce zpravodaj