Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2445/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. V. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2020, č. j. -121, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, č.j. -163, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021, č.j. -224, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti České republiky, jako vedlejší účastnice řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel brojí proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen " "), Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu uvedeným výše v návětí, a požaduje jejich zrušení Ústavním soudem, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná d (dále jen " ") ve spojení s y, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Stěžovatel byl rozsudkem městského soudu ze dne 22. 1. 2016, č.j. -20643, uznán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného podnikání dle § 118 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), v souběhu s trestným činem účasti na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 trestního zákona spáchaných ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, za něž mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce dvou let s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v délce pěti let a peněžitý trest ve výši 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody na dobu jednoho roku. Šlo již o druhý rozsudek v této věci poté, co byl Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") původní rozsudek v řízení o odvolání zrušen a věc vrácena k novému projednání. Odvolání proti tomuto druhému rozsudku bylo zamítnuto usnesením vrchního soudu ze dne 16. 3. 2018, č. j. -21174. Dovolání proti tomuto usnesení odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. (dále též jen "předmětné trestní řízení"). Stěžovatel napadl toto usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl usnesením

sp. zn.

ze dne 31. 3. 2020.

3. Stěžovatel uplatnil dne 3. 9. 2018 dle , 3 u vedlejší účastnice dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), nárok na nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč z titulu nepřiměřené délky trestního řízení, která mu dle jeho tvrzení nebyla kompenzována při ukládání a výměře trestu. Vedlejší účastnice nárok na peněžní satisfakci odmítla a uvedla, že konstatování porušení práva je dostatečným zadostiučiněním. Stěžovatel se proto domáhal přiznání této peněžité satisfakce žalobou podanou proti vedlejší účastnici u obvodního soudu dle zákona

o odpovědnosti státu.

4. Napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 24 083 Kč s úroky z prodlení od 5. 3. 2019 do zaplacení a zamítl žalobu co do částky 475 917 Kč s úrokem z prodlení za den 4. 3. 2019 a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 15 600 Kč. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice městský soud svým napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že v rozsahu, v němž stěžovateli nárok přiznal, žalobu zamítl, a ve zbývajícím rozsahu ji potvrdil. Současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů za prvostupňové i odvolací řízení v celkové výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.

III. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích ignorovaly, že v předmětném trestním řízení při ukládání trestů nijak nebyla zohledněna délka trestního řízení, která dle stěžovatele byla extrémně dlouhá. Stěžovatel se dovolává judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž je třeba v odůvodnění trestního rozsudku výslovně uvést, jakým způsobem se do výroku o trestu nepřiměřeně dlouhá doba trestního řízení promítla, tedy o kolik byl uložený trest mírnější oproti situaci, v níž by trestní řízení nepřiměřenou délkou zatíženo nebylo. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele tuto judikaturu nerespektují. Výslovně stěžovatel odkazuje na rozsudky ESLP ve věcech Eckle proti Německu ze dne 21. 6. 1983, stížnost č. 8130/78; Jensen proti Dánsku ze dne 14. 2. 2002, stížnost č. 48470/99 a Beck proti Norsku ze dne 26. 6. 2001, stížnost č. 26390/95 a na nálezy

sp. zn.

ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287),

sp. zn.

ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707); rovněž stěžovatel shledává rozpor těchto rozhodnutí se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. (publ. jako Rc 58/2011 SbSRS), usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. .

IV. Posouzení Ústavním soudem

6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením písm. d) y (dále jen " ") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad u, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu u, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení . To platí i pro nynější případ.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně Ústavní soud uvádí, že materiálně se stěžovatelovou námitkou nepromítnutí délky trestního řízení do ukládaných trestů zabýval již v ústavní stížnosti podané proti usnesení o dovolání specifikovaném výše v bodě 2., přičemž ji neshledal za důvodnou, neboť v prvním rozsudku vydaném ve věci délka řízení byla výslovně kompenzována mírnějším trestem, a ačkoliv v druhém rozsudku v předmětném trestním řízení nebyla výslovně zmíněna, je zřejmé, že původní důvody se vztahovaly i na ně, přičemž mezi prvním a druhým rozsudkem uplynula doba 3,5 roku, která by sice mohla svědčit pro další zmírnění, současně však byl stěžovatelův skutek překvalifikován z účastenství ve formě pomoci na spolupachatelství, což svědčilo naopak pro zpřísnění trestu. Délkou trestního řízení mezi prvním a druhým odsuzujícím rozsudkem v předmětném trestním řízení se rovněž materiálně zabývaly soudy i v řízení o odvolání a dovolání a konstatovaly, že pro další zmírnění trestu z této příčiny není dán důvod (viz blíže usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 3. 2020, body 29. až 32.). Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v ústavní stížnosti podané stěžovatelovým spoluobviněným, který vznesl obsahově obdobnou námitku (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 7. 2019, bod 11.). Od těchto závěrů nemá Ústavní soud důvod se odklonit ani v nynější věci.

8. Na tom ničeho nemůže změnit ani stěžovatelova argumentace, již uplatnil v ústavní stížnosti. Úvodem Ústavní soud rekapituluje svou dřívější judikaturu, podle níž je právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě nedílnou součástí práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 5. 2020). Při posuzování nároků uplatněných z tohoto titulu vůči státu tak nikdy obecné soudy nesmí na jednotlivce klást nesplnitelné břemeno ani byť nepřímo omezovat rozsah ústavně zaručeného práva na odškodnění dle y [srov. nález

sp. zn.

ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215)].

9. Závěr o nepřiměřené délce řízení není vždy závislý na zjištění, že v tomto řízení docházelo ke zbytečným průtahům [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 5. 10. 2017 (N 183/87 SbNU 27)]. Při posuzování (ne)přiměřenosti délky řízení je třeba vycházet zejména z celkové délky řízení včetně řízení o odškodnění [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 21. 6. 2011 (N 120/61 SbNU 741)], jeho složitosti, postupu orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 14. 5. 2018 (N 88/89 SbNU 331)], významu trestního řízení pro stěžovatele [nález

sp. zn.

ze dne 14. 5. 2018 (N 87/89 SbNU 319) či usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 3. 2014 (U 6/72 SbNU 593)], druh trestní věci a následků, které mu byly způsobeny [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2018 (N 45/88 SbNU 615)], přičemž tyto musí být posouzeny striktně individuálně [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 27. 9. 2016 (N 183/82 SbNU 773) či nález

sp. zn.

ze dne 29. 4. 2014 (N 71/73 SbNU 305)].

10. Sama skutečnost, že stěžovatel byl v nepřiměřeně dlouhém trestním řízení pravomocně odsouzen, nevylučuje potřebu nepřiměřenou délku trestního řízení kompenzovat [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) či nález

sp. zn.

ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. Relutární náhrada je v takových případech vždy až subsidiární [srov. nález

sp. zn.

ze dne 8. 2. 2010 (N 19/56 SbNU 185)], primárním způsobem zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení je v takovém případě adekvátní zmírnění uloženého trestu či uložených trestů [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 4. 2007 (N 65/45 SbNU 83), bod 26.]; nárok na zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky ústavní pořádek naopak nezaručuje [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 26. 9. 2017 (N 182/86 SbNU 877)].

11. Teprve není-li újma způsobená nepřiměřenou délkou trestního řízení, které skončilo odsouzením, dostatečně kompenzována vlastními prostředky trestního práva, typicky zmírněním trestu, přichází do úvahy kompenzace újmy ve zbývajícím rozsahu v odškodňovacím řízení dle zákona o odpovědnosti státu. Určení rozsahu náhrady nemajetkové újmy je pak primárně úkolem obecných soudů [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 7. 2012 (N 129/66 SbNU 11)] a řídí se obecnými požadavky na odškodnění újmy způsobené nezákonnými průtahy. Obecné soudy tak při svém rozhodnutí musí zodpovědně zohlednit všechny reálné dopady nepřiměřeně dlouhého řízení do života jednotlivce [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 29. 4. 2014 (N 71/73 SbNU 305)]. V případě náhrady škody musí obecné soudy při stanovení její výše vycházet z toho, zda a v jaké výši by vznikla, kdyby nebylo k nedůvodným průtahům došlo [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 2. 2017 (N 30/84 SbNU 363)].

12. Všem těmto požadavkům však obecné soudy v nynější věci dostály. , městský soud i Nejvyšší soud dospěly shodně k závěru, že délka předmětného trestního řízení byla nepřiměřená, avšak poslední dva jmenované soudy - na rozdíl do prvně jmenovaného - považovaly kompenzaci, které se stěžovateli dostalo již v předmětném trestním řízení zmírněním trestu, za dostatečnou. S tím stěžovatel nesouhlasí, poukazuje na to, že jakékoliv snížení trestu v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení musí být výslovně uvedeno v odůvodnění příslušného rozhodnutí. Městský soud i Nejvyšší soud v odůvodnění svých napadených rozhodnutí odkázaly na to, že v předmětném trestním řízení právě mírnější tresty z důvodu kompenzace délky řízení zmínil přinejmenším Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání (srov. bod 22. napadeného rozsudku městského soudu a s. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, odkazujícího na body 77. až 78. výše specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ). Ke stejnému závěru dospěl, jak již výše uvedeno, i Ústavní soud v usnesení

sp. zn.

, na něž rovněž městský soud i Nejvyšší soud ve svých napadených rozhodnutích odkázaly.

13. Stěžovatelova argumentace tak pramení zjevně z přesvědčení, že zmírnění trestu a výslovné zdůvodnění tohoto zmírnění včetně srovnání s tím, jak by byl odsouzený dopadl, kdyby trestní řízení proběhlo v přiměřené délce, musí být učiněna ve stejném rozhodnutí vydaném v trestním řízení. To však z judikatury, které se stěžovatel dovolává, nevyplývá. Ústavní soud v souladu s dřívější judikaturou konstatuje, že y ve spojení s y v případě nepřiměřených průtahů trestního řízení, které skončilo pravomocným odsouzením obviněného, vyžaduje splnění dvou požadavků - materiálního a formálního.

14. Materiálním požadavkem je, aby byla nepřiměřená délka řízení reálně kompenzována primárně zejména zmírněním uloženého trestu či uložených trestů. Formálním požadavkem je, aby trestní soudy srozumitelným způsobem zdůvodnily, v jakém rozsahu ke zmírnění došlo v porovnání s výsledkem, kterým by trestní řízení skončilo nebýt tohoto zmírnění, avšak tyto požadavky jsou od sebe oddělitelné. Tento formální požadavek totiž není samoúčelný, ale slouží k přezkoumatelnosti naplnění materiálního požadavku. Porušením y ve spojení s y tak není, jestliže v případě, že soud vydávající odsuzující rozsudek (ať prvostupňový, ať druhostupňový) splní materiální požadavek, ale nedostojí formálnímu požadavku, tuto vadu napraví nadřízený soud v řízení o opravném prostředku (ať řádném, ať mimořádném). Aby tímto způsobem mohla být absence formálního požadavku zhojena, musí být zřejmé, že materiální požadavek naplněn byl, tedy nadřízený soud nesmí pouze formalisticky konstatovat, že uložený trest či uložené tresty jsou vzhledem k nepřiměřené délce řízení dostatečně mírné, jestliže jejich druh či výměra zjevně tuto skutečnost nezohledňují.

15. V nynějším případě však obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily, proč mají za to, že tresty uložené stěžovateli materiálně odrážely i nepřiměřenou délku řízení a že úvaha o této kompenzaci byla promítnuta do odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu

sp. zn. . V něm považovaly za rozhodující, že kdyby bylo předmětné trestní řízení skončilo v přiměřené době, byl by býval stěžovateli s přihlédnutím k polehčujícím (zejména předchozí trestní bezúhonnost) a přitěžujícím okolnostem (zejména rozsah trestné činnosti a její sofistikovanost) byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nejméně v polovině trestní sazby, tj. v délce nad pět let, a podstatně vyšší peněžitý trest, tedy uložení trestu odnětí svobody při spodní hranici trestní sazby a mírného peněžitého trestu zjevně zohledňuje nepřiměřenou délku trestního řízení spolu s dobou od spáchání činu.

16. Takovému závěru nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Uzavírá tedy, že ve stěžovatelově věci došlo k naplnění jak materiálního, tak formálního požadavku na kompenzaci nepřiměřené délky trestního řízení zmírněním uložených trestů, a byť formální požadavek splnil až Nejvyšší soud v řízení o dovolání, obecné soudy v odškodňovacím řízení dle zákona o odpovědnosti státu nijak nepochybily, pokud dospěly k právnímu závěru, že tímto způsobem byl stěžovatel kompenzován bezezbytku.

V. Závěr

17. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto rozhodnutích ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2021

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu