Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1665/19

Usnesení

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Petra Průchy, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j. -416, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále též jen "dovolací soud"), kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze (dále též jen "odvolací soud") ze dne 2. 11. 2016 č. j. . Tvrdí, že rozhodnutím dovolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle , 14, a 3 a d (dále jen " ") a , a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu dovolacího soudu, který zamítl stěžovatelovo dovolání a potvrdil jako správný závěr odvolacího soudu o neaplikovatelnosti Úmluvy na správní řízení o vydání cestovního pasu. Dovolací soud podle stěžovatele nerespektoval svoji předchozí judikaturu, jakož i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") k aplikovatelnosti Úmluvy na daný typ řízení.

Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu vedeného pod sp. zn. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo vnitra, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena délkou správního řízení o vydání cestovního pasu, které bylo vedeno Úřadem městské části Praha 16. Správní orgán postupoval podle tehdy platného a účinného ustanovení , o cestovních dokladech, ve znění do 31. 12. 2010, které umožnovalo vydání cestovního dokladu odepřít na žádost soudního exekutora pověřeného soudem provedením exekuce, jestliže zjevně hrozí nebezpečí, že by občan exekuci cestou do ciziny zmařil. Stěžovatel se současně v řízení před civilními soudy domáhal zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v zásahu do práva na svobodu pohybu a pobytu podle y.

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 27. 6. 2016 č. j. uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelovi částku 59 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu co do částky 70 625 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 92 202 Kč (výrok IV). Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 11. 2016 č. j. zrušil rozsudek soudu prvního stupně, vyjma jeho zamítavého výroku III v rozsahu částky 625 Kč s příslušenstvím, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolání stěžovatele zamítl podle , ve znění do 29. 9. 2017.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah spisu a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") a přezkumem rozhodnutí ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ve své judikatuře vymezil základní ústavněprávní východiska takového přezkumu [srov. např. nálezy

sp. zn.

ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551),

sp. zn.

ze dne 23. 4. 2015 (N 84/77 SbNU 237) nebo

sp. zn.

ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273)]. Ústavní soud konstatoval, že účel institutu zadostiučinění podle spočívá v následné kompenzaci negativních důsledků průtahů vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud přitom plně respektuje pravomoc civilních soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu [srov. nálezy

sp. zn.

ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373) nebo

sp. zn.

ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581)]. Rozhodnutí v takových sporech je vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449)].

V nyní projednávané věci Ústavní soud vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Dovolací soud rozhodoval v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné, je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud ověřil, že dovolací soud dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu (rozsudky sp. zn. nebo ) odůvodnil, proč dovolání stěžovatele zamítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle y.

Zvláště podrobně se dovolací soud zabýval otázkou, zda na správní řízení o vydání cestovního pasu lze aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a zda tudíž jsou na posouzení přiměřenosti délky tohoto správního řízení aplikovatelné závěry uvedené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. S odkazem na rozsudek sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením

sp. zn.

ze dne 12. 4. 2016, dovolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, že Úmluvy a y se vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků, jež však mají civilní (soukromoprávní povahu). V nyní projednávané věci dovolací soud ústavně konformně dovodil, že na správní řízení o vydání cestovního pasu se Úmluvy nevztahuje, neboť toto řízení má veřejnoprávní povahu. Dovolací soud k tomu správně doplnil, že na správní řízení o vydání cestovního pasu zahájené stěžovatelem nenavazoval ani soudní přezkum, neboť na základě odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti zrušeno a cestovní pas mu byl vydán.

Ústavní soud ověřil, že odkazy stěžovatele na judikaturu ESLP na daný případ nedopadají. Jejich aplikací na nyní posuzovanou věc se dovolací soud dostatečně zabýval. V rozsudku ze dne 13. 11. 2003 ve věci Dragan Napijalo proti Chorvatsku (stížnost č. 66485/01) ESLP sice dovodil aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy na řízení o navrácení cestovního pasu, ovšem k uvedenému závěru dospěl pouze s ohledem na to, že stěžovatel v rámci předmětného řízení uplatňoval nárok na náhradu škody, který má civilněprávní povahu, a nikoli proto, že by právo na svobodu pobytu a pohybu podle čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě spadalo pod věcný rozsah čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V rozsudku ze dne 2. 12. 2014 ve věci Alessandro Battista proti Itáli (stížnost č. 43978/09) se ESLP k otázce, zda se na předmětný případ vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nijak nevyjadřoval. Závěry dovolacího soudu považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, rozumné a logické. Ústavní soud při jejich přezkumu neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.

Ústavní soud závěrem dodává, že právo na spravedlivý (řádný) proces podle y a Úmluvy není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.