Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 666/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -4230 ze dne 19. listopadu 2020 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 6. srpna 2018 a Městského soudu v Praze č. j. -3967 ze dne 8. prosince 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. -3967 ze dne 8. prosince 2016 stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle a 5 písm. a) , za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let ve věznici s dozorem; poškozená byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením sp. zn. ze dne 18. září 2017 zrušil výrok odkazující poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních; v ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn. Nejvyšší soud na základě dovolání stěžovatele usnesením č. j. -73 ze dne 28. března 2018 (I) zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 18. září 2017 i (II) všechna další rozhodnutí obsahově na zrušené navazující, pokud s ohledem na změnu pozbyla podkladu a (III) přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

2. Odvolací soud rozhodl znovu shora napadeným rozsudkem, jímž zrušil výrok o způsobu výkonu trestu i odkaz poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil výkon trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), namítá především porušení právní jistoty a legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces.

4. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy a namítá, že odvolací soud původním usnesením zásadním způsobem přehodnotil závěry nalézacího soudu, aniž by sám dokazování provedl či věc nalézacímu soudu vrátil, a vycházel z nesprávného právního názoru o možnosti uvést poškozenou v omyl. Takový postup označil Nejvyšší soud ze vadný a věc vrátil. Odvolací soud následně pouze zopakoval důkaz provedený již nalézacím soudem (poslech dvou CD), "otočil" svůj náhled na dokazování provedené nalézacím soudem a nerespektoval ani závazný právní názor Nejvyššího soudu, který následně postup odvolacího soudu, porušující právní jistotu i legitimní očekávání, napadeným usnesením potvrdil.

5. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že po vrácení věci změnil svůj náhled a akceptoval původně odmítnuté závěry nalézacího soudu; neprovedl výslech svědka, jeho výpověď pouze přečetl, "nově" jí uvěřil a dezinterpretoval ji. Pominul přitom fakt, že si svědek protiřečí a existuje jeho motivace vypovídat v neprospěch stěžovatele. Aniž by k tomu existoval důvod, nebylo naplněno legitimní očekávání stěžovatele, k otázce předvídatelnosti proto odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [například nálezy

sp. zn.

ze dne 17. srpna 2018 (N 138/90 SbNU 259) a

ze dne 30. listopadu 2016 (N 230/83 SbNU 583)]. Postup odvolacího soudu stěžovatel považuje za projev libovůle odporující judikatuře Ústavního soudu o povinnosti vypořádat se se všemi "relevantními" důkazy [

sp. zn.

ze dne 29. dubna 2008 (N 79/49 SbNU 153)], namítá také extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy a cituje z dovolání o nevypořádané námitce nenaplnění subjektivní stránky trestného činu.

6. Dále stěžovatel poukazuje na svůj návrh na vyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu, jemuž nebylo vyhověno a usnesení nebylo ani písemně vyhotoveno - stěžovatel tak na ně nemohl adekvátně reagovat. Proti usnesení č. j. -4120 verte ze dne 6. srpna 2019 proto podal jen blanketní stížnost, kterou Nejvyššího soudu zamítl usnesením č. j. -14 ze dne 28. listopadu 2018. Stěžovatel zpochybňuje závěry Nejvyššího soudu, že jde o rozhodnutí upravující řízení, které nemusí být doručováno; k tomu odkazuje na nález

sp. zn.

ze dne 23. září 2010 (N 201/58 SbNU 787) a předkládá argumentaci, proč měla být soudkyně vyloučena. Za absurdní považuje úvahu Nejvyššího soudu, že s obsahem usnesení ze dne 6. srpna 2018 se mohl seznámit při nahlížení do spisu dne 23. ledna 2020, neboť v té době již lhůta k podání stížnosti uplynula.

7. S ohledem na uvedené okolnosti je stěžovatel přesvědčen, že postupem obecných soudů byla porušena jeho práva zakotvená v a 40 odst. 3d (dále jen "") a v písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

8. Z napadených rozhodnutí se podává popis jednání, pro které byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen: stěžovatel prodával zboží obchodní korporaci, která v řízení nesprávně vystupovala jako poškozená (dále jen "první společnost") a zajistil jí odbyt tohoto zboží u jiné obchodní korporace (dále jen "druhá společnost"), od které zboží odkupoval sám. Zástupci společností netušili, že jde o uzavřený okruh, kdy (fiktivní) zboží ani neopustilo sklad, který sdílel stěžovatel s druhou společností. Vzhledem k rozdílným dobám splatnosti popisoval stěžovatel své jednání jako poskytnutí úvěru svého druhu (první společností) a snažil se obecné soudy přesvědčit, že jednatel první společnosti byl o této skutečnosti zpraven, nemohl tedy být uveden v omyl a jednání stěžovatele nemohlo být posouzeno jako trestný čin podvodu. Realizací "obchodů" vylákal částku v celkové výši přesahující 340 milionů korun, uhradil necelých 290 milionů korun a rozdíl ve výši přesahující 53 milionů korun použil pro sebe jiným způsobem.

9. Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 18. září 2017 dovodil z nalézacím soudem provedeného dokazování jiné právní závěry: zatímco podle nalézacího soudu byla první společnost uvedena v omyl v důsledku uvedení v omyl jejího jednatele, podle odvolacího soudu se tak stalo jednáním jejího jednatele, který postupoval ve shodě se stěžovatelem. Podle odvolacího soudu však nebylo podstatné, uvedl-li stěžovatel v omyl přímo první společnost nebo jejího jednatele, neboť v každém případě se dopustil trestného činu podvodu. K odvolacím soudem vyslovené nejasnosti o možné kooperaci stěžovatele s jednatelem první společnosti (shoda, organizátorství, návod, porušení povinností při správě cizího majetku...) odkázal Nejvyšší soud v prvním dovolacím řízení na své usnesení sp. zn. ze dne 19. července 2000 (nelze uvést v omyl právnickou osobu, není-li v omyl uvedena za ni jednající fyzická osoba); proto zrušil napadené usnesení jako nekonzistentní, vnitřně nelogické a nesoucí znaky libovůle.

10. V novém řízení odvolací soud vycházel z usnesení Nejvyššího soudu a provedl důkaz přehráním dvou CD audiozáznamů rozhovorů mezi jednateli první a druhé společnosti; odvolací soud konstatoval, že nalézací soud CD audiozáznamy neprovedl a vycházel jen z jejich přepisů, které ovšem nebyly v řízení provedeny zákonným procesním postupem, a k tomuto důkazu nalézací soud v rozhodnutí ani nepřihlédl. Z provedeného důkazu odvolací soud dovodil, že žádný z jednatelů nevěděl o celém stěžovatelem vytvořeném "obchodním" řetězci a fiktivním oběhu zboží, proto nemohl být zapojen do trestné činnosti společně se stěžovatelem. Takový závěr Nejvyšší soud v napadeném usnesení akceptoval (odst. 26) a konstatoval, že provedením důkazu odvolací soud pozbyl pochybnosti, které jej vedly k vydání prvního (zrušeného) rozhodnutí. Nejvyšší soud se zabýval rovněž otázkami zachování práva na spravedlivý proces, aniž by zjistil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry nebo opomenutí některých důkazů.

11. Právo na soudní ochranu (y) i právo na spravedlivý proces ( Úmluvy) zajišťuje každému účastníkovi, že v jeho věci bude jednat nestranný a nezávislý soud podle předem zákonem stanovených pravidel, avšak nezaručuje, že účastník řízení bude úspěšný, že jeho očekávání bude naplněno a že všechny jeho návrhy obecné soudy bezvýhradně přijmou. Podle y jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, tedy nejen Ústavního soudu, ale i obecných soudů. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 je patrné, že důvodem zrušení usnesení odvolacího soudu bylo porušení práva na spravedlivý proces rozhodnutím, které bylo nekonzistentní a neslo znaky libovůle. Odvolací soud následně provedl dokazování, které sice stěžovatel považuje za marginální a opakované, odvolacímu soudu však potvrdilo správnost závěrů nalézacího soudu.

12. Očekávání stěžovatele bylo založeno na přesvědčení, že původní závěr odvolacího soudu je správný a po vrácení věci bude zjištěna spolupráce jednatele první společnosti a věc bude nutno posuzovat znovu od samého začátku. Provedením důkazu a ve shodě s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu odvolací soud zjistil svůj původní omyl; naplnil tak požadavky spravedlivého procesu, napravil nepovšimnuté pochybení nalézacího soudu a jednoznačně vysvětlil, pro jaké důvody považuje závěr o vině i trestu stěžovatele za správný a prostý původních pochybností. Nejvyšší soud následně dovolání z pochopitelných důvodů odmítl. Není proto na místě zásah Ústavního soudu, který je možný jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole. V projednávané věci jde o nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, polemiku, která nepředstavuje tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces, a není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.

13. Tvrzený zásah do práva na přípravu obhajoby [y a v písm. b) Úmluvy] spatřuje stěžovatel v tom, že usnesení o nevyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu ze dne 6. srpna 2018 mu nebylo doručeno a jeho námitkou, že jde o vadný postup, se v dovolacím řízení Nejvyšší soud nezabýval.

14. Z usnesení Nejvyššího soudu č. j. -14 ze dne 28. listopadu 2018 je patrné, že ve stížnostním řízení Nejvyšší soud v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení (ze dne 6. srpna 2018), jeho správnost i správnost řízení jemu předcházejícího a na základě těchto zjištění dospěl k závěru o nedůvodnosti stížnosti. Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením

sp. zn.

ze dne 26. dubna 2019 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako nepřípustnou, neboť ve věci nebylo rozhodnuto meritorně a stěžovatel měl k dispozici další procesní prostředek - dovolání.

15. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 19. listopadu 2020) se podává, že návrhem stěžovatele na vyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu se Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabýval a uvedl, že stěžovateli bylo umožněno nahlédnout do spisu dne 23. ledna 2020 (viz odst. 15) a seznámit se s odůvodněním usnesení ze dne 6. srpna 2018. Nejvyšší soud konstatoval, že ani poté stěžovatel v doplnění dovolání neuvedl žádnou skutečnost, kterou by odůvodnil dovolací důvod [ve věci rozhodl vyloučený orgán - § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu], a nadále brojil pouze proti nedoručení usnesení ze dne 6. srpna 2018.

16. Domáhal-li se stěžovatel vyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu (s ohledem na její komentář k nedostavení se stěžovatele k jednání dne 11. června 2018), mohl ve shodě s usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

uplatnit tuto námitku jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Pokud tak neučinil, nevyčerpal ani nyní všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; předpokladem přípustnosti podání ústavní stížnosti je faktické, nikoliv jen formální využití procesních prostředků. Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti závěru, že usnesení odvolacího soudu ze dne 6. srpna 2018 bylo nutno zaslat a nebylo-li mu doposud doručeno, byla tím hrubě porušena jeho základní práva, Ústavní soud takový závěr nesdílí. Přesvědčení stěžovatele, že každé rozhodnutí je nutno písmeně vyhotovit a zaslat účastníkům řízení nemá zákonnou oporu a je jen polemikou s právními závěry Nejvyššího soudu, který se jeho věcí dostatečně zabýval.

17. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho zaručených základních práv; z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu.

18. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle příslušný (není povolán jej zrušit podruhé), a v části směřující proti nevyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu je nutno ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle .

19. Náhradu nákladů řízení může podle Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi nahradit náklady řízení jiného účastníka; povinnost lze uložit tomu, kdo svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz nález

sp. zn.

ze dne 17. února 1999 (N 26/13 SbNU 195)]. Ústavní stížnosti stěžovatele nebylo vyhověno, a proto Ústavní soud stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu