Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1502/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Janou Vitákovou, advokátkou, sídlem Revoluční 767/25, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2021 č. j. -745 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. února 2021 č. j. -736, , za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé K. K., 2. nezletilé V. K. a 3. S. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle , a 4, a d (dále jen " "), jakož i y, , a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přílohy č. 5 k Úmluvě a Protokolu č. 7 k Úmluvě.

2. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o této ústavní stížnosti přednostně z důvodu její naléhavosti.

3. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zamítl návrh otce na vydání předběžného opatření, kterým by soud 3. vedlejší účastnici (dále též "matka") nařídil, aby při kontaktu s otcem využívala předepsané ochranné pomůcky nosu a úst podle platného nařízení vlády České republiky a zakázal matce se k otci přiblížit na méně než 2 metry (výrok I). Dále doplnil předběžné opatření, podle kterého se usnesení obvodního soudu ze dne 18. 3. 2020 č. j. -248, ve spojení s usneseními Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 5. 2020 č. j. -301 a ze dne 1. 10. 2020 č. j. -466 mění jen tak, že matka je povinna 1. a 2. vedlejší účastnici (dále též "nezletilé děti") předat otci každou sudou středu v 18.00 hod. v bydlišti otce, otec je povinen nezletilé děti matce odevzdat každý sudý čtvrtek v 18.00 hod. v bydlišti matky (výrok II). Výrok I odůvodnil obvodní soud, že požadovaná povinnost již matce uložena je, a to nařízením vlády ve spojení s mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví. Výrok II pak odůvodnil tím, že dosavadní předběžná úprava předávání nezletilých dětí v bydlišti stěžovatele byla stanovena neúplně, neboť nebylo stanoveno místo předávání nezletilých dětí matkou otci pro každou sudou středu 18.00 hod. a rovněž nebylo stanoveno místo předávání nezletilých dětí otcem matce pro každý sudý čtvrtek 18.00 hod. Obvodní soud konstatoval, že takto upravený styk obou rodičů s nezletilými dětmi je v souladu s předcházející předběžnou úpravou, která je vůči oběma rodičům spravedlivá, stejně tak jako je v zájmu nezletilých dětí, když tímto rozhodnutím bude vnesena do současné účinné předběžné úpravy styku s nezletilými dětmi úplná jistota o místě předávání nezletilých dětí, jež (alespoň v tomto ohledu) zamezí sporům mezi otcem a matkou, jejichž vztahy jsou vyhrocené a na špatné úrovni. Obvodní soud dodal, že jiné poměry odůvodňující změnu, kterou otec žádá, nenastaly, a otec je nadto ani netvrdí ani neprokazuje.

4. K odvolání otce městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu ve výroku II. Městský soud toliko doplnil, že obvodní soud fakticky nerozhodoval o změně předchozích pravomocných předběžných opatření, neboť pouze tato svá rozhodnutí doplnil o místo předávání nezletilých dětí. S určením místa předání se pak městský soud ztotožňuje, jelikož je tato úprava standardní a vyrovnaná.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti shrnul ze svého pohledu dosavadní procesní vývoj věci, tento doplnil o své obsáhlé skutkové a právní hodnocení posuzované věci a zejména uvedl, že se po celou dobu řízení snaží dosáhnout, aby nezletilé děti byly svěřeny oběma rodičům do střídavé péče s tím, že si je budou předávat v Praze, kde je stěžovatel schopen si zajistit při předávání asistenci. Ovšem ani jeden z obecných soudů nevzal stěžovatelem v návrhu na vydání předběžného opatření ani v odvolání tvrzené skutečnosti ani označené důkazy vůbec v potaz. Naopak obecné soudy stěžovateli ještě sdělily, že nic neprokázal a žádné závažné skutečnosti nenastaly. Stěžovatel je přesvědčen o pravém opaku, když závažné skutečnosti nastaly a spočívají v tom, že se nemůže vídat se svými nezletilými dětmi. Důsledky, které bude mít pro poměry stěžovatele nutnost respektování napadených rozhodnutí, jsou ohrožující do té míry, že je v sázce i jeho svobodný život. Stěžovatel je tak přímo nucen obrátit se na Ústavní soud, neboť v postupu obou soudů vidí zásadní porušení svých práv. Městský soud, který opakovaně přejal argumentaci obvodního soudu, a nekriticky opět potvrdil rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, se v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli prakticky vysmál, aniž by se snažil námitky stěžovatele nějak podchytit či vyvrátit. Obecné soudy již nemohou a evidentně ani nechtějí rozhodovat ve smyslu y, y, Úmluvy a taktéž nejnovější judikatury Ústavního soudu o nejlepším zájmu dětí a rodinného uspořádání v rozvedených manželstvích, a naopak lpí na dávno přežitých stereotypních názorech nápadně připomínajících spíše veřejné mínění než rozhodování v konkrétním případě o životech konkrétních lidí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Potencialitu předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994

sp. zn.

(N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000

sp. zn.

, ze dne 8. 11. 2000

sp. zn.

, ze dne 14. 6. 2007

sp. zn.

a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.

10. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999

sp. zn.

(N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001

sp. zn.

(N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011

sp. zn.

, ze dne 28. 6. 2012

sp. zn.

nebo ze dne 27. 3. 2014

sp. zn.

]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad ( y), bylo vydáno příslušným orgánem ( y) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu y a a 3 y [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999

sp. zn.

(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013

sp. zn.

nebo ze dne 9. 3. 2015

sp. zn.

].

11. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele.

12. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů v nyní posuzované věci (sub 3 a 4), že v této věci obecné soudy rozhodovaly pouze o změně předchozích pravomocných předběžných opatření, a to jejich doplněním o místo předání nezletilých dětí. Na určení místa předání pak není nic nezákonného, natožpak neústavního, jelikož je tato úprava standardní a vyrovnaná, a zejména je v zájmu nezletilých dětí. Za této skutkové situace je jejich shora uvedený závěr o potřebě doplnění nařízených předběžných opatření řádně a logicky odůvodněný [viz nález ze dne 27. 3. 2012

sp. zn.

(N 61/64 SbNU 723)]. Proto na tomto závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Veškeré další námitky stěžovatele se pak míjejí s předmětem řízení o této ústavní stížnosti, když Ústavní soud může posuzovat toliko ústavnost napadených usnesení, nikoliv řízení jako celek, jak se mylně domnívá stěžovatel.

13. Dovolává-li se stěžovatel porušení y, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997

sp. zn.

(N 104/9 SbNU 9)].

14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

15. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti bezprostředně po jejím podání, nerozhodoval o přednostním projednání návrhu, neboť v této části návrhu de facto vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu