Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3342/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EDHESSA s.r.o., se sídlem Biskoupky 33, Ivančice, zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Biskoupky 33, Ivančice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2020, č. j. -380 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020, č. j. -358, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka rovněž namítá porušení a y, , a y.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že shora označeným usnesením Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") zamítl návrh stěžovatelky jako žalobkyně na osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že její postup při nabývání uplatněných pohledávek lze označit za úmyslné jednání k získání neoprávněné výhody v podobě osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka vytvořila ze své podnikatelské činnosti zisk jen ve výši 83 440 Kč, avšak uplatňuje pohledávky v řádu stamilionů korun, z čehož městský soud dovodil, že je třeba na stěžovatelku hledět jako na "prázdnou schránku" sloužící právě k vymáhání nejistých pohledávek s tím, že jako subjekt bez zisku a majetku se bude domáhat splnění nároku na osvobození od soudních poplatků a v případě prohry daného sporu rovněž neuhradí náklady protistrany a pouze ukončí svoji existenci. Současně městský soud označil stěžovatelčin návrh na zrušení usnesení obsahujícího výzvu k zaplacení soudního poplatku za nedůvodný, jelikož k prekluzi práva vymáhat soudní poplatek nedošlo, neboť prekluze upravená v , o soudních poplatcích ve znění pro věc relevantním (dále jen " ") se na ustanovení tohoto zákona nevztahuje.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodnutí městského soudu potvrdil. Podle krajského soudu je totiž osvobození od soudních poplatků výjimkou z obecné poplatkové povinnosti a lze je proto přiznat jen výjimečně za splnění zákonem stanovených podmínek spočívajících v tom, že osvobození odůvodňují poměry účastníka a že z jeho strany nejde o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nadto soudy při posuzování eventuální důvodnosti osvobození účastníka řízení od povinnosti hradit soudní poplatek musí vycházet z celkového hodnocení okolností případu. V daném sporu je přitom rozhodující okolností skutečnost, že předmětem řízení jsou stamilionové pohledávky, které měla stěžovatelka nabýt na základě smlouvy o prodeji podniku za kupní cenu 1 Kč, a dále osobní provázanost mezi prodávanými podniky a samotnou stěžovatelkou. I podle krajského soudu jsou tedy závěry městského soudu zcela správné, a to zejména ohledně účelového postupu stěžovatelky i osob zúčastněných na předcházejících obchodních transakcích směřujících k získání osvobození od soudních poplatků a představujících tak ve svém důsledku zneužití práva. K postoupení pohledávek podle krajského soudu došlo proto, aby stěžovatelka mohla žádat o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelkou namítaná prekluze se pak podle krajského soudu jejího případu netýká, neboť ustanovení se na výzvu k zaplacení soudního poplatku učiněnou podle ve znění do 30. 11. 2016 nevztahuje. Týká se totiž pouze uložení poplatkové povinnosti podle ustanovení až h) .

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Dále je vhodné připomenout, že se Ústavní soud ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.

8. Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud především zdůrazňuje, že konstrukce ustanovení , podle něhož městský soud postupoval, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavním soudem, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost zrušit rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se proto týká pouze zjevných excesů.

9. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu y [srov. např. nález ze dne 16. 3. 2006,

sp. zn.

(N 56/40 SbNU 547), nebo nález ze dne 26. 9. 2007,

sp. zn.

(N 149/46 SbNU 481); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Z uvedeného plyne, že nepřípustný exces obecného soudu při rozhodování o uložení nebo výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae). K obdobnému závěru ostatně dochází sama stěžovatelka, když v závěru ústavní stížnosti odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Kohlhofer a Minarik proti České republice ze dne 15. 10. 2009 (č. 32921/03, 28464/04 a 5344/05). K žádné takové situaci však ve věci stěžovatelky nedošlo.

10. K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.

11. Poplatková povinnost i splatnost poplatku je podle stávající zákonné úpravy dána zásadně již podáním návrhu (žaloby). V nyní posuzované věci však stěžovatelka požádala o osvobození od soudního poplatku. Minimálně splatnost soudního poplatku se tak odvíjí teprve od rozhodnutí soudu o případném (částečném) osvobození nebo neosvobození. S tímto východiskem není rozporné ani stěžovatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná www.nsoud.cz) ani komentář k (srov. k tomu Večeřa, Jiří. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2015). Městský soud se přitom s oběma stěžovatelkou uváděnými zdroji ve svém usnesení výslovně vypořádal (srov. odst. 10 odůvodnění usnesení) a krajský soud se s těmito závěry městského soudu ztotožnil.

12. Za situace, kdy k rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků stěžovatelky došlo po podání žaloby [pročež zákon dokonce výslovně zmiňuje, že o uložení poplatkové povinnosti musí být rozhodnuto alespoň v rozhodnutí, jímž se řízení končí - srov. k tomu ve spojení s ], byť nikoliv v přiměřené lhůtě, nelze z toho ještě dovozovat neústavnost rozhodnutí o neosvobození od povinnosti hradit soudní poplatek a ani případnou prekluzi poplatkové povinnosti, resp. práva vyžadovat zaplacení soudního poplatku. Otázka aplikovatelnosti daňových předpisů na danou věc (resp. principů z nich plynoucích) pak pro posouzení daného případu nebyla rozhodná. O případné prekluzi by totiž bylo možno uvažovat až od momentu, kdy bylo o neosvobození rozhodnuto, k čemuž však v nyní posuzované věci došlo teprve nyní napadenými rozhodnutími.

13. Konečně neobstojí ani tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy v její věci založily svá rozhodnutí o jejím neosvobození od soudních poplatků na úvaze, že se do neblahé finanční situace, na základě níž byla žádost stěžovatelky o osvobození od placení soudních poplatků založena, dostala vlastní vinou, tzn. podstoupením nepřiměřeného podnikatelského rizika. Odepření osvobození z tohoto důvodu je přitom údajně rozporné s judikaturou Ústavního soudu [v této souvislosti stěžovatelka zmiňuje např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 10. 2008 (N 161/51 SbNU 13) nebo nález

sp. zn.

ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351)].

14. Ve skutečnosti však obecné soudy napadená rozhodnutí - jak plyne i ze shora uvedené rekapitulace - nezaložily na tom, že by apriorně z osvobození od soudních poplatků vyloučily stěžovatelku jako podnikající právnickou osobu jen proto, že by příliš riskovala v podnikání, ale proto, že v konkrétních okolnostech obchodních transakcí, na základě nichž stěžovatelka získala aktivní legitimaci k podání žaloby, shledaly účelovost, směřující k vyhnutí se povinnosti hradit soudní poplatek a v případě neúspěchu také povinnosti hradit náklady řízení žalované straně. Obecné soudy podrobně popsaly personální propojení stěžovatelky s ostatními spolupracujícími obchodními společnostmi, jakož i finanční operace, na základě nichž stěžovatelka nyní rozhodné pohledávky získala. Pro obecné soudy tak nebyla určující výlučně okolnost, že pohledávky získala právě postoupením (srov. k tomu opačná argumentace stěžovatelky v bodě 33 ústavní stížnosti).

15. Skutečnost, že v jiném řízení byla stěžovatelka údajně od povinnosti hradit soudní poplatky osvobozena, na správnosti rozhodnutí obecných soudů v nyní posuzovaném řízení nic nemění, a to už proto, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nesnaží důsledně vypořádat se skutečnostmi, na nichž obecné soudy svá rozhodnutí vystavěly. Ve věci stěžovatelky tak nedošlo ani k porušení principu rovnosti účastníků řízení a ani k porušení principu právní jistoty. Ostatně ani sama prekluze poplatkové povinnosti, jíž se stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhleji věnuje, nebyla pro nyní posuzovaná rozhodnutí určující a soudy se jí věnovaly, vedeny zjevně především snahou vypořádat všechna argumentační tvrzení stěžovatelky.

16. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu