Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2551/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem, sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2020 č. j. -324, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2019 č. j. -286 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. září 2018 č. j. -242, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a J. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen "Ústava) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu podle y a d a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. se podává, že původní žalobce J. S. se po vedlejší účastnici domáhal vrácení daru dvou konkrétních pozemků (součástí jednoho z nich byla stavba) v kat. úz. Přišimasy, které jí daroval v roce 2005 a výzvu k vrácení daru učinil v roce 2013. Žalobce po podání žaloby zemřel a na jeho místo vstoupil do řízení stěžovatel, který změnil žalobu a domáhal se určení vlastnického práva předmětných pozemků J. S. ke dni jeho smrti. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru (na základě znaleckého posudku), že výzva J. S. ze dne 11. 12. 2013 k vrácení daru je neplatným právním úkonem, neboť byla učiněna osobou jednající v dušení poruše, která ji činí k tomuto závažnému právnímu úkonu neschopnou. Ze stejných důvodů je neplatná i výzva k vrácení daru obsažená jako hmotněprávní úkon přímo v žalobě. Protože okresní soud nezjistil žádný jiný úkon, jenž by mohl vést k revokaci daru, žalobu napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok).

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok) s konstatováním, že okresní soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním a na jejich základě nepochybil v právním závěru, že výzva ze dne 11. 12. 2013, ani jiné obdobné pozdější právní jednání, nemohly obnovit vlastnické právo J. S. ke dni jeho smrti. V odůvodnění se vypořádal i s odvolací námitkou týkající se tvrzeného "nekritického přijetí" závěrů znaleckého posudku a odmítnutí návrhu stěžovatele na nařízení revizního posudku.

4. Následné stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu podle Nejvyššího soudu nebylo přípustné, a proto je napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že stěžovatelovy námitky zpochybňující postup krajského soudu při hodnocení objektivity závěru znaleckého posudku nemohou založit přípustnost dovolání a pro přezkoumání tohoto posudku jiným znalcem nebyly dány předpoklady.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel připomíná, že ve všech stupních řízeních namítal nedostatečné dokazování o prokázání či vyloučení duševní poruchy původního žalobce a rovněž poukazoval na evidentní rozpory mezi listinnými důkazy, se kterými pracovala znalkyně, a jejími závěry. Dodává, že se domáhal dalšího dokazování duševního stavu zemřelého a navrhoval revizní znalecký posudek. Ač si je vědom pozice Ústavního soudu, který nemůže přezkoumávat důkazy a skutkové okolnosti případu, je přesvědčen, že je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a hodnocením důkazů obecnými soudy, na což cílí jeho ústavní stížnost. Na konci ústavní stížnosti cituje ze tří nálezů Ústavního soudu. Podle prvního z nich [ze dne 20. 4. 2011

sp. zn.

(pozn.: N 76/61 SbNU 231)] je třeba, aby soud každý důkaz, který byl v řízení proveden, učinil předmětem svých úvah a hodnocení; neučiní-li tak, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů. Druhý z nich [ze dne 4. 8. 1998

sp. zn.

(pozn.: N 81/11 SbNU 241)] obsahuje známou myšlenku, že k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může dojít pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Ve třetím odkazovaném nálezu [ze dne 29. 10. 2019

sp. zn.

(pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] Ústavní soud uvedl, že je povinností soudu v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat se s námitkami uplatněnými účastníkem řízení proti znaleckému posudku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

8. Z těchto hledisek Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jeho námitky nejsou relevantní a že k zásahu do jeho základních práv nedošlo.

9. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh je patrné, že základem sporu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je naplnění podmínek pro vrácení daru poskytnutého vedlejší účastnici jejich otcem. Při posouzení důvodnosti stěžovatelova požadavku bylo třeba vycházet z relevantní právní úpravy, která byla obsažena v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zákoník"). Podle tohoto ustanovení se dárce mohl domáhat vrácení daru, choval-li se obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušoval dobré mravy, a z jeho konstrukce (dlouhodobě potvrzované judikaturními závěry obecných soudů) je nepochybné, že jedním z předpokladů vrácení daru (a tím i obnovení vlastnického práva dárce) je hmotněprávní projev vůle dárce (samostatný, příp. obsažený v žalobě na určení vlastnického práva). Takový projev vůle (právní úkon) musí splňovat jak obecné náležitosti právních úkonů (srov. zejména a násl. obč. zákoníku), tak mít obsahové náležitosti ( obč. zákoníku). Z tohoto důvodu se okresní soud zabýval platností právního úkonu J. S., a dospěl-li po provedeném dokazování k závěru, že jde o neplatný právní úkon podle obč. zákoníku, nelze tomuto závěru z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Nedostatek požadované způsobilosti k právním úkonům v důsledku duševní poruchy dovodil okresní soud již z výslechu lékařky JUDr. Jitky Suché, psychiatričky a soudní znalkyně v oboru zdravotnictví, jejímž byl J. S. pacientem. Protože stěžovatel její názor neakceptoval a trval na vypracování znaleckého posudku, zadal okresní soud vypracování znaleckého posudku. MUDr. Michaela Málková, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v posudku potvrdila, že J. S. trpěl smíšenou demencí, která je trvalou duševní poruchou, vylučující u něj možnost posoudit následky svého jednání (srov. bod 27. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Stěžovatelovými výtkami o nekritickém přijetí závěrů znalkyně a odmítnutí jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku se zabýval krajský soud, který je shledal nedůvodnými, protože považoval za zřejmé, že okresní soud vycházel z celé řady důkazů, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, kdy závěry znaleckého posudku korespondují s dalšími provedenými důkazy; ztotožnil se s okresním soudem v tom, že závěry provedeného dokazování, včetně znaleckého posudku, jsou natolik přesvědčivé, že další dokazování by bylo nadbytečné (viz bod 15. odůvodnění rozsudku krajského soudu).

10. Vzhledem k tomu, že stěžovatelovy námitky směřují k procesu dokazování, Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních sporů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( , , ve znění pozdějších předpisů). Obecné soudy proto rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do procesu dokazování a jeho výsledků zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů). Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2006

sp. zn.

, usnesení ze dne 10. 3. 2011

sp. zn.

či usnesení ze dne 8. 3. 2012

sp. zn.

). K takovému pochybení, které by bylo důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí, v posuzované věci nedošlo (viz výše bod 9.).

11. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na výše vylíčené aspekty nebyla napadenými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

12. Návrhem na přiznání náhrady nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť postup podle by byl možný pouze tehdy, nebyla-li by ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu