Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2703/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Petry Carvanové, advokátky se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2020 č. j. -986, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Praze, kterým jí byla jako zmocněnkyni poškozených podle § 151 odst. 3 a odst. 6 trestního řádu, za použití § 154 odst. 2 trestního řádu přiznána odměna a náhrada hotových nákladů v celkové výši 243 828 Kč, přičemž ve zbytku vyúčtování odpovídajícímu částce 250 060 Kč byl její návrh zamítnut. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle a 3d.

Stěžovatelka uvádí, že v předmětném trestním řízení zastupovala jako zmocněnkyně na základě plné moci dva nezletilé poškozené, přičemž Okresní soud v Nymburce svým usnesením ze dne 28. 11. 2016 č. j. přiznal poškozené Janě A. (jedná se o pseudonym) právo na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem. Stížnostnímu soudu vytýká, že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, když se jen stroze vypořádal s jejími námitkami proti rozhodnutí nalézacího soudu. Nesouhlasí s argumentací Krajského soudu v Praze, která se opírala mj. o odkaz na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017 sp. zn. , neboť postup zvolený tímto soudem v uvedeném rozhodnutí podle ní nemá oporu v právní normě, nelze takto postupovat vždy a daná věc se netýkala zvlášť zranitelné oběti. Je přesvědčena, že v její věci nebylo možno aplikovat ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen ""), neboť to se vztahuje výhradně k ustanovenému zástupci, opatrovníkovi, obhájci či zmocněnci, nikoli ke zmocněnci zvolenému. Trestní soudy tak podle stěžovatelky neaplikovaly jako celek a libovolně vyloučily aplikaci konkrétního ustanovení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud nejprve připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

nebo

).

Základní námitka stěžovatelky směřuje vůči tomu, že trestní soudy při posuzování jejího nároku na odměnu za zastupování poškozených v trestním řízení aplikovaly ustanovení § 12a odst. 2 advokátního tarifu, v důsledku čehož snížily výši částky připadající na jeden úkon právní služby. Trestním soudům přitom vytýká, že citované ustanovení se vztahuje pouze k případům, kdy byl poškozenému zmocněnec ustanoven, zatímco v jejím případě šlo o zastoupení smluvní, na základě plné moci.

Krajský soud v Praze na č. l. 7 svého usnesení výslovně uvedl, že v posuzované věci je na místě ustanovení § 12a odst. 2 advokátního tarifu aplikovat za použití analogie. Ústavní soud připomíná, že otázkou analogické aplikace § 12a odst. 2 advokátního tarifu i na případy, kdy si poškozený zmocněnce zvolil, tj. na případy smluvního zastupování poškozeného zmocněncem v trestním řízení, se již v minulosti zabýval, přičemž tuto aplikaci aproboval jako přípustnou. Ani v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod se od tohoto výkladu odchýlit a v podrobnostech odkazuje na argumentaci obsaženou např. v usnesení

sp. zn.

či

.

Ústavní soud považuje za vhodné podotknout, že vady nelze spatřovat ani v souběžné aplikaci § 12a odst. 2 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu (srov. usnesení

sp. zn.

či

).

Ústavní soud dále nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že usnesení Vrchního soudu v Praze lze označit jako nepřezkoumatelné. Vrchní soud v Praze sice na námitky stěžovatelky reagoval primárně formou odkazů na odůvodnění usnesení nalézacího soudu, nicméně neučinil tak paušalizujícím způsobem, nýbrž ve vztahu k jednotlivým hlavním námitkám stěžovatelky. Protože odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze bylo skutečně velmi podrobné a důkladně a srozumitelně vysvětlovalo postup, jímž tento soud vypočetl výši odměny a náhrady hotových výdajů, považuje Ústavní soud uvedený způsob vypořádání námitek stěžovatelky ze strany Vrchního soudu v Praze za akceptovatelný.

Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy v projednávaném případě nepoužily selektivně, tedy svévolně nevyloučily aplikaci žádného ustanovení advokátní tarifu. K interpretaci i aplikaci advokátního tarifu přistoupily způsobem korespondujícím judikatuře Ústavního soudu. Nezasáhly tak do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu