Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3780/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Veroniky Navrátilové, advokátky se sídlem Ostrava, Matiční č. 730/3, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2019 č. j. -1875 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2019 č. j. -1844, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo podle § 151 odst. 2, 3 a 6 trestního řádu rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatelce jako zmocněnkyni poškozeného J. T. v celkové výši 42 960 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž jí byla na základě její stížnosti přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 43 560 Kč.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle č. 11 odst. 1, a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Dodatkového protokolu k Úmluvě a do práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době.

Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala jako zmocněnkyně dvou poškozených. Namítá, že trestní soudy nesprávně na její případ per analogiam aplikovaly ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif), které se týká ustanoveného zmocněnce, zatímco ona vykonávala činnost zmocněnkyně na základě plné moci. Podle jejího názoru se nikde v zákoně nestanoví, že by se na zplnomocněného zmocněnce mělo vztahovat toto ustanovení. Trestní soudy podle jejího názoru navíc chybně vypočetly odměnu za jeden úkon právní služby, když částku 5 000 Kč limitující maximální sazbu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ještě pokrátily o 20 % z důvodu zastupování dvou osob v daném řízení. Má za to, že částka 5 000 Kč podle advokátního tarifu se uplatní pouze jako limit, který již nelze dále krátit. V návaznosti na to nabízí vlastní verzi výpočtu odměny, který považuje za správný. Upozorňuje též na skutečnost, že trestní soudy rozhodly o přiznání odměny stěžovatelce za odvedenou práci až za necelý rok poté, co podala vyúčtování.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud nejprve připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

nebo

).

Základní námitka stěžovatelky směřuje vůči tomu, že trestní soudy při posuzování jejího nároku na odměnu za zastupování poškozeného v trestním řízení aplikovaly ustanovení § 12a odst. 2 advokátního tarifu, v důsledku čehož snížily výši částky připadající na jeden úkon právní služby. Trestním soudům přitom vytýká, že citované ustanovení se vztahuje pouze k případům, kdy byl poškozenému zmocněnec ustanoven, zatímco v jejím případě šlo o zastoupení smluvní, na základě plné moci, přičemž aplikace § 12a odst. 2 advokátního tarifu podle ní nepřichází v úvahu ani za použití analogie.

Ústavní soud připomíná, že otázkou analogické aplikace § 12a odst. 2 advokátního tarifu i na případy, kdy si poškozený zmocněnce zvolil, tj. na případy smluvního zastupování poškozeného zmocněncem v trestním řízení, se již v minulosti zabýval, přičemž tuto aplikaci aproboval jako přípustnou. Ani v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod se od tohoto výkladu odchýlit a v podrobnostech odkazuje na argumentaci obsaženou např. v usnesení

sp. zn.

či

.

Ústavní soud nemohl akceptovat ani námitku týkající se údajně chybného výpočtu stanovení výše odměny za jeden úkon. Již zmiňované ustanovení § 12a odst. 2 advokátního tarifu limituje částkou 5 000 Kč toliko výši sazby mimosmluvní odměny snížené podle § 12a odst. 1 advokátního tarifu, resp. celé ustanovení § 12a advokátního tarifu se vztahuje na stanovení sazby mimosmluvní odměny za úkony právní služby v případech specifického zastupování advokátem. Oproti tomu ustanovení § 12 advokátního tarifu obsahuje modifikaci mimosmluvní odměny za úkony právních služeb v návaznosti na zvláštní povahu toho kterého jednotlivého úkonu právní služby.

Z uvedeného je zřejmé, že není vyloučena souběžná aplikace § 12a odst. 2 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu, na což ostatně v napadeném usnesení správně upozornil Vrchní soud v Olomouci (srov. rovněž usnesení

sp. zn.

). Je navíc zcela logické, že při stanovení výše mimosmluvní odměny v konkrétním případě se nejprve stanoví sazba této odměny, jež se vztahuje obecně k danému typu zastupování (tj. aplikuje se § 12a advokátního tarifu), a až poté se případně aplikuje ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu, neboť to se může sice vztahovat na všechny úkony prováděné advokátem, ale také jen na některé. Opačný postup (tj. prioritní aplikace § 12 odst. 4 advokátního tarifu a až následné použití § 12a odst. 2 advokátního tarifu) by mohl vést k tomu, že by všechny úkony právní služby realizované v daném řízení byly odměňovány shodně (tj. částkou 5 000 Kč vyplývající z § 12a odst. 2 advokátního tarifu), přestože u některých z nich byl naplněn některý z důvodů modifikace této odměny předpokládaný v § 12 odst. 4 advokátního tarifu, což by jistě bylo v rozporu s účelem tohoto ustanovení.

Ústavní soud konstatuje, že trestní soudy provedly výpočet odměny stěžovatelky v souladu s citovanými ustanoveními advokátního tarifu i jejich smyslem, a nebylo tedy možno přijmout stěžovatelkou předložené alternativní způsoby výpočtu její odměny.

Ústavní soud za opodstatněnou nepovažuje ani námitku, že postupem trestních soudů došlo k zásahu do jejího práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době. Stěžovatelce lze sice přisvědčit, že doba téměř jednoho roku, která uplynula od jejího podání vyúčtování do vydání napadeného rozhodnutí stížnostního soudu, je poměrně dlouhá vzhledem k jednoduchosti dané věci. Přesto tyto průtahy nedosahují intenzity porušení ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu y. Tvrzení stěžovatelky, že průtahy s vyřízením její stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně na straně Vrchního soudu v Olomouci vyvolávají dojem jakéhosi nátlakového prostředku na zpětvzetí podané stížnosti, nepředstavují nic víc, než pouhou její spekulaci.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu