Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2047/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2019 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. května 2019 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Třebíči, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v d (dále jen " ") a a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle , (dále jen " "), kterého se dopustil - stručně vyjádřeno - v konkretizované prodejně papírnictví, v níž pod pohrůžkou násilí požadoval po prodavačce otevřít pokladnu a poté z ní odcizil bankovky v celkové výši 6 500 Kč. Za tento zločin ho okresní soud odsoudil podle k trestu odnětí svobody v trvání dvacet šest měsíců, jehož výkon mu podle za podmínek uvedených v podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců a současně nad ním vyslovil dohled v rozsahu uvedeném v až 51 . Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému L. B. částku 6 500 Kč.

3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odvolání stěžovatele podané proti tomuto rozsudku okresního soudu podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy důkazy, které byly řádně provedeny, neučinily předmětem svých úvah a hodnocení a ani je nezohlednily v odůvodnění svých rozhodnutí.

6. Soudy, dovozuje dále stěžovatel, se nevypořádaly s výhradami proti způsobu provádění rekognice odůvodňujícími její procesní nepoužitelnost. Poškozená Magda Chládková (dále jen "poškozená") v "prvotním protokolu" uvedla, že pachatele "téměř" poznává, dále že jej poznává podle očí, které jsou tmavé, ač on je má světle modré. Do protokolu o trestním oznámení sdělila, že pachatel měl tmavě modrou bundu, přičemž v průběhu rekognice měl na sobě modrou bundu jen stěžovatel. Vzhledem k tomu, že rekognice a svědectví poškozené představují jediné usvědčující důkazy, je tato skutečnost alarmující. Podle stěžovatele není podstatné, kdy byl identikit vyhotoven, ale zda si jeho vyhotovení vůbec svědkyně pamatuje. Upozorňuje na slovní obrat v odůvodnění krajského soudu - "opakovaná" identifikace - s tím, že je zavádějící a svědčící o návodném postupu orgánů činných v trestním řízení.

7. Podle stěžovatele po celou dobu přípravného řízení orgány činné v trestním řízení přehlížely § 2 odst. 5 trestního řádu, kdy vědomě nedostály povinnosti "objasňovat pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede", a při vyšetřování postupovaly jednostranně.

8. Posléze stěžovatel tvrdí, že okresní soud účelově manipuloval s výpověďmi svědků F. P. a L. P., kdy jejich údajné výpovědi zapsané v protokolech jsou v rozporu se zvukovým záznamem a věrohodnost svědků byla účelově zpochybňována.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle a násl. y ve spojení s y.

12. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se zjišťuje poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí (viz níže).

14. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel námitky proti skutkovým zjištěním, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004

sp. zn.

(N 172/35 SbNU 315)].

16. Takto zařaditelné námitky stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil v souvislosti s prováděním rekognice. Na stěžovatelem uplatněnou kritiku reagovaly již krajský soud a Nejvyšší soud. V první fázi rekognice neměl žádný ze šesti figurantů ani stěžovatel bundu. Až následně v závěru druhé fáze rekognice byli požádáni o oblečení zimních bund, tyto si oblékli všichni, přičemž stěžovatel měl na sobě bundu nikoli modré barvy, ale barvy vínové (bundu modré barvy, případně v kombinaci s barvou černou, na sobě měly jiné osoby). Z uvedeného je podle obecných soudů zřejmé, že oblečením osob, které byly rekognice účastny, nemohlo dojít ke zkreslení jejích výsledků. Proti těmto závěrům stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil konkrétní výhrady. Obecné soudy se zabývaly i dalšími souvisejícími výtkami. Stěžovatel nedal najevo, z jakého důvodu by rozdělení poznávacího řízení do dvou fází mělo představovat procesní pochybení způsobilé ovlivnit jeho výsledek. Podle obecných soudů poškozená samostatně a nezávisle označila jednoznačně stěžovatele jako pachatele, přičemž v procesně použitelné výpovědi ani při rekognici se způsobem, který by měl relativizovat určitost a jednoznačnost jeho identifikace, nevyjádřila. Lze konstatovat, že obecné soudy respektovaly nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017

sp. zn.

(N 106/85 SbNU 739).

17. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001

sp. zn.

(N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou y neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995

sp. zn.

(N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v y, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z § 2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.

18. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

19. Poslední dvě uvedené kategorie vad důkazního řízení byly podle stěžovatele naplněny tím, že soudy důkazy, které byly řádně provedeny, neučinily předmětem svých úvah a hodnocení a ani je nezohlednily v odůvodnění svých rozhodnutí, přehlížely pochybení orgánů činných v trestním řízení, které se v přípravném řízení zpronevěřily požadavkům vyplývajícím z § 2 odst. 5 trestního řádu, a "manipulovaly" s výpověďmi svědků F. P. a L. P.

20. Ústavní soud připomíná, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně je vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. Také v odborné literatuře (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) se uznává, že nejlepší cestou pro správné posouzení svědecké výpovědi je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na soudní ochranu je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu.

21. Ústavní soud - při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal relevantní pochybení v závěrech obecných soudů, podle kterých výpověď poškozené představuje přímý usvědčující důkaz, podpořený rovněž dalšími důkazy, zejména výpověďmi svědků J. B., N. U. a J. M., které poškozená bezprostředně poté, co opětovně spatřila stěžovatele, požádala, aby jej sledovali a zapsali si registrační značku jeho vozidla.

22. O výpovědích M. L., F. P. a L. P., tj. rodinných příslušníků stěžovatele, dospěly soudy ústavně konformním postupem k závěru, že nejsou věrohodné, neboť uvedení sice shodně tvrdili, že stěžovatel se v době, kdy došlo k inkriminovanému skutku, nacházel na oslavě narozenin, avšak na dotazy okresního soudu o podrobnostech této oslavy, jakož i obdobných událostí v následujících letech, podali výpovědi, které se navzájem lišily natolik, že z nich stěžovatel nemohl ve svůj prospěch ničeho vytěžit.

23. Stěžovatel předkládá polemiku s hodnocením těchto důkazů podaným soudy, ta nicméně ústavněprávní roviny nedosahuje. Svá rozhodnutí okresní soud i krajský soud odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily.

24. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů, považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, ani že by nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.

25. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté y. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

26. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení, ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

27. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu