Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2348/20

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2020 č. j. -2024, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Návrhem podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen " ") s tvrzením, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel vznesl v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. návrh na delegaci věci jinému soudu podle § 25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že podmínky pro delegaci věci dány nejsou, na rozdíl od jiné trestní věci stěžovatele, která byla delegována k Okresnímu soudu v České Lípě, neboť její předmět byl odlišný.

3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení ( a 2 ), načež dospěl k závěru, že tomu tak není a že ústavní stížnost je nepřípustná.

4. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.

5. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že řízení ve věci stěžovatele není ukončeno pravomocným rozhodnutím a bude nadále pokračovat. Je proto stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody ( y). Námitku porušení zásad nestrannosti soudního rozhodování nebo podjatosti rozhodujících soudců lze uplatnit v opravných prostředcích proti případnému meritornímu rozhodnutí, jímž se dané řízení končí. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy řízení nadále pokračuje, bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení ze dne 19. 4. 2018

sp. zn.

, ze dne 20. 2. 2018

sp. zn.

, ze dne 13. 10. 2017

sp. zn.

, ze dne 18. 1. 2017

sp. zn.

, ze dne 21. 8. 2015

sp. zn.

, ze dne 29. 7. 2013

sp. zn.

nebo ze dne 3. 5. 2016

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2020

Jan Filip v. r.

soudce zpravodaj