Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1835/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní společnosti SYSTÉM VÝSTAVBY, o. s. družstvo, se sídlem v Komárově, Na Výsluní 443, zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -431 ze dne 14. 4. 2020 a části výroku I rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -395 ze dne 15. 5. 2019, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. -349 ze dne 26. 4. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Iryny Sychevské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. byla stěžovatelka vedlejší účastnicí žalována o zaplacení 80 714,50 Kč (původně 485 395 Kč) z titulu náhrady škody způsobené vadným provedením díla (hrubé stavby rodinného domu). Po částečném zastavení řízení byla stěžovatelce rozsudkem uvedeného soudu č. j. -349 ze dne 26. 4. 2018 uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 80 714,50 Kč (výrok I); o nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III), neboť v řízení úspěšná žalobkyně (vedlejší účastnice) žádné náklady řízení neuplatnila.

2. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky oba uvedené výroky potvrdil (výrok I) a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Nákladový výrok odvolací soud potvrdil, avšak s jiným odůvodněním - vyšel z původního předmětu řízení, tj. částky 485 359 Kč s příslušenstvím, a konstatoval převážný úspěch ve věci na straně stěžovatelky; současně však shledal důvody pro aplikaci , výrok III rozsudku nalézacího soudu tedy potvrdil jako věcně správný.

3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále též takto označován) dovolání stěžovatelky proti výroku odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení odmítl jako ze zákona nepřípustné podle

4. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí v uvedeném rozsahu, týkajícím se nákladů řízení, pro porušení práva na soudní ochranu podle d (dále jen ""). Odvolací soud se jej měl dopustit tím, že poté, co (správně) vyhodnotil (na rozdíl od soudu nalézacího) převažující úspěch na straně stěžovatelky, následně překvapivě aplikoval své moderační právo podle a nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení v míře odpovídající poměru jejího úspěchu ve věci (66,74 %). Postup odvolacího soudu je rozporný s judikaturou Ústavního soudu [viz nález

sp. zn.

ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309), nález

sp. zn.

ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307), nález

sp. zn.

ze dne 12. 1. 2010 (N 4/56 SbNU 33)] i soudu dovolacího. Stěžovatelka rozporuje rovněž správnost posouzení okolností zvláštního zřetele hodných ze strany odvolacího soudu, setrvávala-li vedlejší účastnice, zastoupena v řízení advokátem, v řízení více než 8 let na původním požadavku zaplacení 485 359 Kč s příslušenstvím. Výše nákladů právního zastoupení, jež stěžovatelce v průběhu řízení vznikly (281 600 Kč), je zapříčiněna postojem a chováním vedlejší účastnice (žalobkyně); aplikace je proto v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

5. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat obsahem ústavní stížnosti, podané osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen ""), zabýval se její včasností a přípustností ve smyslu ve spojení s téhož zákona.

6. Posledním efektivním prostředkem ochrany proti výroku o nákladech civilního řízení je za současné právní úpravy odvolání, o němž rozhodl napadeným rozsudkem odvolací soud, neboť dovolání proti nákladovému výroku je ze zákona nepřípustné, jak správně vyhodnotil dovolací soud. Jelikož však před dovolacím soudem nebyl napaden jen výrok o nákladech řízení (kterýžto postup by Ústavní soud shledal neefektivním), nýbrž stěžovatelka dovoláním napadla také meritorní posouzení věci, do vydání rozhodnutí dovolacího soudu nebylo řízení definitivně skončeno a nelze stěžovatelce vytýkat, že se na Ústavní soud s ústavní stížností brojící proti výroku o nákladech řízení neobrátila dříve; v takovém případě by naopak její ústavní stížnost byla shledána nepřípustnou z důvodu předčasnosti (shodně srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 5. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Za poslední procesní prostředkem (efektivní) ochrany práv stěžovatelky ve smyslu je tak v daném případě třeba považovat dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením; lhůta k podání ústavní stížnosti podle téhož zákona se proto odvíjela právě od jeho doručení stěžovatelce.

7. Ústavní stížnost je s ohledem na uvedené včasná a přípustná; je však zjevně neopodstatněná.

8. Při rozhodování o nákladech řízení platí v civilním řízení sporném dvě základní pravidla: 1. pravidlo úspěchu ve věci ( ); 2. pravidlo procesního zavinění ( ). První pravidlo se uplatní v případech konečného meritorního rozhodnutí; pravidlo druhé se použije v případech, kdy je řízení ukončeno usnesením o zastavení řízení, takže soud neřeší meritum věci.

9. Na obě uvedená pravidla se pak může vztáhnout tzv. moderační právo soudu upravené v , které umožňuje ve výjimečných případech účastníku, kterému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu nepřiznat. Postup podle však musí být v praxi zcela výjimečný, což opakovaně ve své judikatuře konstatuje i Ústavní soud [z prvních nálezů např.

sp. zn.

ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), nález

sp. zn.

ze dne 12. 7. 2005 (N 136/38 SbNU 3), či nález sp. zn.

ze dne 12. 7. 2005 (N 136/38 SbNU 3)]. Nadto musí jít o postup transparentní - s ohledem na procesní práva účastníků řízení zakotvená v y je soud zásadně povinen se svou úvahou o případné aplikaci jako těžko předvídatelné výjimky z pravidla účastníky seznámit a poskytnout jim prostor k vyjádření (viz např. výše uvedené, stěžovatelkou citované nálezy); jinak vydá překvapivé rozhodnutí, které je z ústavního pohledu zakázané. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, a vznáší je vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností [srov. znovu nález

sp. zn.

, či nález

sp. zn.

ze dne 31. 10. 2007 (N 176/47 SbNU 347]. Ústavní soud nicméně připomíná, že požadavek na vytvoření procesního prostoru nelze chápat jako samoúčelný - je jím sledována možnost účastníků řízení vznést případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly být způsobilé aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 1. 2011, usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 2. 2013, usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 3. 2013).

10. V nyní projednávané věci odvolací soud postupoval podle , aniž by před svým rozhodnutím dal najevo, že o jeho aplikaci uvažuje; nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatelka mohla k uplatnění moderačního práva soudu vyjádřit. Jeho rozhodnutí přesto Ústavní soud neshledal rozporným s požadavky kladenými na rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení, jak byly shora vyloženy, byť by se tak na první pohled mohlo jevit.

11. Je tomu tak proto, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v první řadě Ústavní soud nepřesvědčuje o převažujícím úspěchu stěžovatelky ve věci (bod 39 odůvodnění); v řízení podle Ústavního soudu nebylo postaveno na jisto, zda vůbec stěžovatelce vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, popř. v jakém poměru. Kromě toho, že k posouzení úspěchu ve věci mnohdy přistupují i další rozhodné okolnosti a nemusí jít čistě jen o matematický výpočet poměru žalované a přiznané částky [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 9. 12. 2004 (N 189/35 SbNU 479), či nález

sp. zn.

ze dne 22. 9. 2011 (N 168/62 SbNU 481)], ve věci z pohledu případného vzniku práva stěžovatelky na náhradu nákladů řízení nepřicházela v úvahu aplikace , pracující s pravidlem úspěchu ve věci, nýbrž , či odst. 2 , podle kterého soud zkoumá míru procesního zavinění na (částečném) zastavení řízení. Taková úvaha však v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje.

12. Důvody, pro které odvolací soud stěžovatelce právo na náhradu nákladů nepřiznal (překvapivou aplikací ), nicméně nasvědčují tomu, že zabýval-li by se odvolací soud správně otázkou procesního zavinění na zastavení části řízení, přiklonil by se spíše k aplikaci , než Vedlejší účastnice je laik a spotřebitel, spoléhající při prvotním vyčíslení výše nároku na znalecký posudek. Základ nároku byl dán, vada díla zhotoveného stěžovatelkou byla v řízení bez pochyb prokázána. Ani Ústavnímu soudu z přiložených rozhodnutí nevyplývá, že by na vedlejší účastnici pro částečné zpětvzetí její žaloby (byť ve většinovém rozsahu oproti původní žalobě) bylo bez dalšího možné pohlížet jako na "viníka" zastavení předmětné části řízení ve smyslu Lze tak uzavřít, že na výsledném rozhodnutí o nákladech řízení by se pro stěžovatelku nic nezměnilo, i kdyby odvolací soud postupoval správně a aplikoval , namísto ve spojení s

13. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález

sp. zn.

ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Taková situace nastala právě v nyní hodnoceném případě.

14. Za daného stavu, kdy nebylo zjištěno reálné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo Ústavnímu soudu než předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu