Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1806/20

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2020 č. j. -5155, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností ze dne 26. 6. 2020 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen " ") a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva". Stěžovatel svoji ústavní stížnost odůvodňuje tvrzením, že trestní věc je po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu po téměř deseti a půl letech zcela na začátku. Se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí a polemizuje s nimi s tím, že Úmluvy sice výslovně nezaručuje právo na zastavení nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání, a tudíž z něj neplyne ani povinnost smluvního státu k takovému zastavení přistoupit, na druhé straně to však dle jeho názoru neznamená, že jednotlivé smluvní státy k tomu nemohou přistoupit. Má za to, že i když trestní řád neobsahuje výslovně ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, jako důsledek porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, které by s ohledem na § 11 odst. 1 písm. m) trestního řádu odůvodňovalo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, nemůže být pominuta Úmluva (viz její čl. 10). I s přihlédnutím k původně zprošťujícímu rozsudku, byť byl následně odvolacím soudem zrušen, stěžovatel zdůrazňuje, že zcela nepřiměřená délka řízení zasahuje zásadně do jeho kvality života. S odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

uvádí, že rozšiřováním časového úseku trestního řízení je prvek generální i individuální prevence trestu postupně negován. Je přesvědčen o tom, že napadené usnesení je stiženo přílišným právním formalismem.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 5. 2018 č. j. -5001 bylo v trestní věci stěžovatele a dalších sedmi obviněných, stíhaných pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zákon"), rozhodnuto podle § 231 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), za použití § 223 odst. 1 a z důvodu § 11 odst. 1 písm. m) téhož zákona, o zastavení trestního stíhání obviněných s tím, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

3. Stížnost státní zástupkyně Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 8. 2019 č. j. -5093 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.

4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal Nejvyšší státní zástupce stížnost v neprospěch obviněných, kterou opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. Na jejím základě Nejvyšší soud usnesení krajského soudu a jemu předcházející usnesení obvodního soudu napadeným rozhodnutím zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. řádu obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla zrušena usnesení soudů nižších stupňů s pokynem, aby obvodní soud o věci znovu jednal a rozhodl, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené , a to včetně podmínky dané , vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje ( ).

6. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

(N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z y, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2004

sp. zn.

a ze dne 30. 1. 2014

sp. zn.

, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004

sp. zn.

(N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006

sp. zn.

(U 4/40 SbNU 781), ze dne 16. 2. 2011

sp. zn.

, ze dne 5. 11. 2019

sp. zn.

, ze dne 10. 9. 2019

sp. zn.

a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011

sp. zn.

).

8. Jak již bylo naznačeno výše, nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo kladně rozhodnuto o stížnosti Nejvyššího státního zástupce proti rozhodnutí krajského soudu, jímž byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně podaná v neprospěch stěžovatele a dalších obviněných proti usnesení obvodního soudu o zastavení trestního stíhání obviněných. Nejvyšší soud posoudil stížnost Nejvyššího státního zástupce jako důvodnou, neboť dospěl k závěru, že o zastavení trestního stíhání bylo rozhodnuto v důsledku nesprávné aplikace dotčených norem.

9. S ohledem na to, že trestní věc stěžovatele byla vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze napadené usnesení považovat za způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení (srov. výše zmíněný nález

sp. zn.

, usnesení ze dne 21. 1. 2015

sp. zn.

, ze dne 9. 12. 2013

sp. zn.

, ze dne 11. 7. 2011

sp. zn.

, ze dne 4. 5. 2011

sp. zn.

a další).

10. Lze uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006

sp. zn.

(U 4/40 SbNU 78].

11. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako nepřípustná odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2020

Jiří Zemánek v. r.

soudce zpravodaj