Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1948/20

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Chvojana, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 147/12, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2020 č. j. -478, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu

1. Návrhem podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), brojí stěžovatel proti výše uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo podle tvrzení stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle a d (dále jen " ") a dále podle , 95 a 96 Ústav, podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2014 č. j. -261 zamítl žalobu vedlejší účastnice podle části páté , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), proti rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu o rozkladu ze dne 18. 3. 2010 č. j. 04597-13/2019-ERÚ a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

3. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 2. 2015 č. j. -306 tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky.

4. K dovolání vedlejší účastnice rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že rozsudek krajského ze dne 26. 2. 2015 č. j. -306 a rozsudek okresního soudu ze dne 30. 6. 2014 č. j. -261 se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížnost je přípustná, neboť nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a zásah do jeho práv nelze odčinit jiným způsobem. Stěžovatel zejména uvedl, že vedlejší účastnice nesplnila podmínky dovolacího řízení. Právnímu řádu České republiky podaná dovolání ve věci neodpovídala, neboť byla učiněna až po uplynutí lhůty k podání dovolání a osobou k tomu neoprávněnou. Odvolání i dovolání tak nebylo podáno včas a ani osobou k tomu oprávněnou, tudíž bylo nepřípustné. Závěr o tom, že dovolání je přípustné, není ústavně souladný. Nadto se v napadeném usnesení ani neuvádí, o jakých "dovoláních", kým a kdy přesně podaných vlastně Nejvyšší soud ve věci rozhodoval. Tímto postupem Nejvyššího soudu došlo v daném procesu k nepřípustné libovůli či dokonce svévoli v podobě nesprávného výkladu a použití zákona, jakož i k nerespektování ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Napadené usnesení není výrazem nezávislého soudního rozhodování, naopak zcela vybočuje z mezí ústavnosti.

III.

Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou vymezeny v .

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Ústavní stížnost pak podle písm. d) y tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.

8. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012

sp. zn.

(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012

sp. zn.

(N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve věcech, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti nepravomocně skončené věci, se týkaly skutkově a právně zcela odlišných a velmi specifických situací (vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědělského majetku podle zákona o půdě; absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu či porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu), tudíž jsou v nyní posuzované věci neaplikovatelné. Nad rámec uvedeného Ústavní soud opakovaně konstatuje, že otázka posouzení přípustnosti či nepřípustnosti dovolání je na posouzení Nejvyšším soudem, přičemž na jeho závěru o přípustnosti dovolání v této konkrétní věci, jak je vymezen v napadeném usnesení, nelze prima facie shledat ničeho neústavního.

9. Stejně tak nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle . K takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovateli zákon poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje, věc však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě jednoho roku. O takový případ v posuzované věci nejde a stěžovatel to ani netvrdí.

10. Procesním důsledkem napadeného usnesení Nejvyššího soudu je, že věc se vrací zpět k okresnímu soudu, který bude o ní znovu rozhodovat (řízení proto není pravomocně skončeno), přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení ( ve spojení s ). Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná.

11. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009

sp. zn.

). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí ( ), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012

sp. zn.

(N 159/66 SbNU 373)].

12. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle ve spojení s odmítnuta jako návrh, který je nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2020

Jan Filip v. r.

soudce zpravodaj