Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 406/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. Ch., zastoupené Mgr. Janou Novotnou, advokátkou, sídlem Bulharská 734/28, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. ledna 2020 č. j. 1 KZT 695/2016-111, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen "Ústava) a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka napadá v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen " ").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením Okresního státního zastupitelství v Berouně ze dne 23. 12. 2019 sp. zn. ZT 15/2016 bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zastaveno trestní stíhání obviněného M. L. pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin poškození věřitele podle , (dále jen "tr. zákoník").

3. Stížnost stěžovatelky jako poškozené Krajské státní zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítlo jako nedůvodnou.

4. Uvedeným rozhodnutím předcházel postup orgánů činných v trestním řízení, kdy na základě trestního oznámení stěžovatelky byly policejním orgánem Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Beroun, Služby kriminální policie a vyšetřování Beroun (dále jen "policejní orgán"), zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, z jehož spáchání byl podezřelý M. L. Dne 14. 1. 2016 bylo vydáno usnesení, kterým bylo zahájeno trestní stíhání jmenovaného a dne 13. 4. 2016 na něj byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Berouně podána obžaloba. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. byl obviněný uznán vinným ze spáchání uvedeného přečinu a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Současně mu byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce škodu ve výši 380 000 Kč. Odvolání obviněného Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. zamítl. Na základě dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu zrušil a věc vrátil státnímu zástupci k došetření, a to z důvodu nedostatečných skutkových zjištění pro vyslovení viny obviněného. Po vrácení věci do přípravného řízení policejní orgán doplňoval vyšetřování, přičemž se nepodařilo zajistit nové důkazy, na základě kterých by bylo možné učinit závěr o vině obviněného.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že od vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu se trestní řízení soustředilo na myšlenku, že se obviněný přečinu poškození věřitele nedopustil, neboť ke dni převodu své společnosti na tzv. bílého koně již tato společnost neměla žádný majetek, takže její převod nemohl věřitele poškodit. Soudy však pominuly, že se obviněný trestné činnosti dopustil sérií promyšlených a perfektně zadokumentovaných kroků k odstranění majetku, aby tento nemohl být dosažitelný pro věřitele. Rekapituluje průběh trestního řízení a prokázaného jednání obviněného, poukazuje na to, že po celou dobu splatnosti závazku byla obchodní společnost obviněného ekonomicky aktivní a měla příjmy, které však obviněný pravidelně vybíral. V rámci exekučního řízení pak získal účelovými návrhy dostatek času, aby se zbavil svého majetku, takže se exekuce stala nevymahatelnou. Tím stěžovatelce znemožnil domoci se svého nároku. Má proto za to, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele. Poukazuje na nezájem policejního orgánu věc řádně prošetřit, což vyvozuje z toho, že se mu více než rok nepodařilo dohledat hlavní svědkyni, že neprovedl posudek na ekonomickou situaci obchodní společnosti A, a že se nevyjádřil k výběru veškerých finančních prostředků obchodní společnosti B.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ani jiných státních orgánů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, jednoznačně vyjádřil ve svém nálezu ze dne 12. 8. 2014

sp. zn.

(N 152/74 SbNU 301). V něm uvedl, že poškozený má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, které zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí. Na straně druhé však Ústavní soud upozornil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování, a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, tedy tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby.

9. Byť tedy Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z a y), ale o právo a věc státu ( y), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné, a že úprava práv poškozeného v tr. řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu písm. d) y - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999

sp. zn.

(U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)], z iniciativy poškozeného výjimečně zrušil napadená trestní rozhodnutí, došlo-li jejich vydáním rovněž k porušení nějakého významného a nenahraditelného hmotného práva. I v této souvislosti ovšem zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku.

10. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka de facto dovolává, tedy neobsahuje na ústavněprávní úrovni právo na přijetí konkrétních právních závěrů, nýbrž pouze právo na řádné zjištění a vyhodnocení skutkových okolností případu (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018

sp. zn.

). Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení poškozeným požadovaného výsledku [srov. nález ze dne 12. 8. 2014

sp. zn.

(N 152/74 SbNU 301) nebo usnesení ze dne 14. 4. 2015

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody, ale může přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování.

11. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v trestním řízení svým povinnostem na účinné vyšetřování nedostály. Bylo vedeno rozsáhlé dokazování, které sice vyústilo v odsuzující rozsudek, po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu však byla věc vrácena až do stádia přípravného řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že nebylo prokázáno, že by obviněný v pozici statutárního orgánu učinil kroky vedoucí k přechodu svých práv a povinností na jinou osobu s vědomím toho, že tato osoba je zřejmě nezpůsobilá obhospodařovat svěřený majetek, včetně jeho zhodnocení, aby bylo možné uhradit doposud nevyrovnané závazky vůči věřitelům, přičemž základním východiskem pro určení takového závěru musí být zjištění, že dlužící obchodní společnost měla v době přechodu jednatelských oprávnění dostatek majetku na vyvíjení dalších podnikatelských aktivit a dosažení zisku. Policejní orgán poté dále doplňoval v souladu s pokynem Nejvyššího soudu vyšetřování, přičemž se mu nepodařilo zajistit důkazy, na základě kterých by bylo možné učinit závěr o tom, že by obviněný převodem své obchodní společnosti naplnil znaky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele. Policejní orgán se zabýval i otázkou, zda by jednání obviněného na základě zjištěných skutečností nemohlo být případně posouzeno subsidiárně jako jiný trestný čin, konkrétně přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, a k tomu zaměřil další dokazování. Ani z něho však nebylo možné prokázat, že by obviněný jako převodce obchodního podílu věděl, že dochází k převodu podílu na tzv. bílého koně, který nebude nadále vykonávat podnikatelskou činnost, čímž bude zmařeno uspokojení pohledávek věřitelů.

12. Lze uzavřít, že orgány činné v trestním řízení provedly úplné vyšetřování za účelem zjištění skutkového stavu a posouzení toho, zda došlo k trestnému činu. Jejich zjištění považuje Ústavní soud za postačující pro závěr, že právo stěžovatelky na účinné vyšetřování nebylo porušeno. Jak bylo uvedeno shora, právo na účinné vyšetřování trestné činnosti neobsahuje na ústavněprávní úrovni právo na přijetí konkrétních právních závěrů, nýbrž pouze právo na řádné zjištění a vyhodnocení skutkových okolností případu. Této povinnosti orgány činné v trestním řízení dostály.

13. Je namístě připomenout, že napadené rozhodnutí nebrání tomu, aby stěžovatelka uplatnila případný nárok soukromoprávními prostředky.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu