Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2042/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky M. R. Y., zastoupené doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem, sídlem Malá 6, Plzeň, proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství ve věci sp. zn. a Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci sp. zn. 1 VZN 1725/2014, spočívajícím v nedostatečném prošetření stěžovatelčiných podnětů ohledně spáchaných trestných činů, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a napadený postup

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhala vyslovení protiústavnosti postupu Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), spočívajícím v neprovedení účinného vyšetřování stěžovatelkou oznámených skutečností o spáchání několika trestných činů. Tím došlo dle stěžovatelky k porušení jejího ústavního práva na spravedlivý proces podle d.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a různých přiložených kopií listin ze spisů orgánů činných v trestním řízení se podává, že stěžovatelka se na orgány činné v trestním řízení obrátila z důvodu podezření na tzv. stalking (zřejmě jejím bývalým partnerem) a vloupání do jejího bytu oknem. Příslušný policejní orgán toto vyšetřování odložil, aniž by se dle stěžovatelky případem dostatečně zabýval. Následně dospěla k závěru, že se příslušné orgány činné v trestním řízení samy dopustily spáchání dalších trestných činů (např. manipulacemi se spisem), neboť její bývalý partner je v současnosti policistou. Ten mezitím podal na stěžovatelku trestní oznámení pro křivé obvinění, které vyústilo v řízení o stěžovatelčině ochranném psychiatrickém léčení, jež však pro neshody znalců nebylo nařízeno. Stěžovatelka se následně opakovaně u nadřízených orgánů činných v trestním řízení a orgánů kontroly domáhala důkladného prošetření uvedených skutečností, přičemž žádný z orgánů veřejné moci prostor pro zásah neshledal, ať už pro nedostatek kompetencí, nebo pro nezjištění dostatečného množství podezřelých okolností.

3. Napadený postup vrchního státního zastupitelství pak spočíval v tom, že tento orgán zaslal stěžovatelce sdělení ze dne 10. 4. 2017 č. j. 1 VZN 1725/2014-33, v němž stěžovatelce oznámil, že se veškerou jí popsanou problematikou již zabýval a o výsledcích dohledu nad činností Městského státního zastupitelství v Praze byla stěžovatelka opakovaně vyrozumívána (pod sp. zn. 1 VZN 1754/2013, 1 VZN 1896/2013, 1 VZN 1725/2014 a 1 VZN 1806/2016). Podobně postupovalo i Městské státní zastupitelství v Praze při výkonu svého dohledu nad činností Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6. Na všechna tato vyrozumění byla tedy stěžovatelka znovu odkázána.

4. Napadený postup Nejvyššího státního zastupitelství pak spočíval v zaslání sdělení ze dne 16. 3. 2017 č. j. -12. V něm se uvádí, že Nejvyšší státní zastupitelství nemá pravomoc dohledu nad činností vrchního státního zastupitelství, jemuž podnět postoupilo.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Ze složitě formulovaného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že všechny orgány činné v trestním řízení se odmítají zabývat podstatou trestní věci, v níž se cítí být obětí. V důsledku celkové situace se stěžovatelka musela začít léčit s posttraumatickou stresovou poruchou a její psychiatrická terapie trvá doposud. Vážně tím byl poznamenán celý její život. Stěžovatelka má za to, že orgány státního zastupitelství nesplnily svoji povinnost podle , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, jež jim nařizuje chránit základní práva stěžovatelky. Dle stěžovatelky je nepřípustné, aby byla za podání oznámení a požadavek řádného prošetření celé věci následně obviněna z křivého obvinění, vrcholící návrhem na ochranné psychiatrické léčení. Namísto důkladného řešení dané situace se Nejvyšší a vrchní státní zastupitelství spokojily s vysvětlením o nedostatku kompetence věc řešit a o neshledání ničeho závažného. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost popsaného postupu Nejvyššího a vrchního státního zastupitelství a přikázal jim obnovit stav před porušením stěžovatelčiných práv.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

8. V ústavní stížnosti je napadán postup Nejvyššího státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství. Tímto postupem však byla ze strany Nejvyššího státního zastupitelství pouze konstatována nedostatečná pravomoc stěžovatelce vyhovět, a to v souladu s právními předpisy (srov. y), a ze strany vrchního státního zastupitelství byla stěžovatelka vyrozuměna o tom, že jejími podněty (obsahově totožnými) se již vrchní státní zastupitelství v minulosti opakovaně zabývalo a neshledalo žádný důvod pro zásah dohledového orgánu. Proti uvedeným závěrům (a jejich pravdivosti) přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nebrojí.

9. V obsahu samotných vyrozumění obou státních zastupitelství Ústavní soud nespatřuje projev svévole nebo nerespektování stěžovatelčiných ústavních práv, neboť v souladu s právními předpisy toliko stěžovatelku odkazují na předchozí činnost orgánů státního zastupitelství. V takovém případě nebyl jejich postup shledán v rozporu s právními předpisy a nelze jej v souvislostech posuzované věci považovat za porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Toliko pro úplnost lze konstatovat, že přezkoumávat starší činnost orgánů činných v trestních řízení Ústavnímu soudu již nepřísluší s ohledem na lhůtu v . Ústavní stížnosti tedy nelze vyhovět.

10. Nad rámec uvedeného může Ústavní soud toliko konstatovat, že ústavní právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka fakticky dovolává, zásadně neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení. Z přiložených listin přitom nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení nebraly zjištěné okolnosti v potaz, pouze je vyhodnotily jinak, než si stěžovatelka představovala a požadovala. V takové situaci rovněž není dán prostor pro zásah Ústavního soudu.

11. Ústavní soud sice může vyslovit pochopení pro stěžovatelčinu nespokojenost kupříkladu s vedením řízení o psychiatrickém ochranném léčení, které u ní dle lékařských zpráv vyvolalo silné stresové reakce, a ukázalo se být ve výsledku nedůvodným. Cesta trestního řízení, kterou stěžovatelka opakovaně prosazuje, však není jedinou právní cestou, kterou lze stěžovatelčinu nespokojenost a případnou újmu řešit. S výjimkou práva na účinné vyšetřování, jež v dané věci aplikovat nelze (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016

sp. zn.

- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), totiž oproti očekávání stěžovatelky neexistuje ústavně zaručené právo na úspěch v trestním řízení, zvláště v jeho předsoudní fázi.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu