Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3870/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Miroslavy Staré a 2) Karla Starého, společně zastoupených Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2019 č. j. -98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), právo na ochranu vlastnictví podle y a právo na rovnost účastníků podle y. V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud").

2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i z dalších materiálů zaslaných spolu s ústavní stížností se podává, že stěžovatelé se prostřednictvím návrhu ze dne 30. 11. 2018 domáhali zastavení a odkladu exekuce, nařízené usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2009 č. j. -9, na základě vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Jana Brože ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. K/2007/04658. Exekuce vedená k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné společnosti AD IN, s. r. o. (dále jen "oprávněná") byla přitom dne 27. 8. 2018 ukončena vymožením pohledávky.

3. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 5. 2019 č. j. -56 (003 EX 254/09) návrh stěžovatelů zamítl a žádnému z účastníků řízení (včetně soudního exekutora) nepřiznal náhradu nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že fakticky jde o věc rozhodnutou, ačkoliv soudní exekutor o skončení exekuce pro vymožení pohledávky nevydává přímo žádné rozhodnutí. Přesto je tu podle soudu dána překážka res iudicata ve smyslu a není možné o návrhu stěžovatelů rozhodnout jinak.

4. Krajský soud napadeným usnesením zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení o návrhu stěžovatelů zastavil. Současně určil, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit oprávněné na nákladech řízení částku 4 477 Kč. Poukázal přitom na závěry rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. , které dlužníkům v exekuci zahájené například právě na základě neplatného rozhodčího nálezu přiznává právo na vymáhání v exekuci vymoženého plnění cestou žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Současně zdůraznil, že zastává názor, podle něhož nelze zastavit již ukončené exekuční řízení, když totiž ani tento postup by nemusel vést k navrácení již vymoženého plnění.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti provádí poměrně rozsáhlý rozbor judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k problematice neplatných rozhodčích doložek a následných exekučních řízení. Současně uvádí, že stěžovatelé se "rozhodli domáhat zastavení exekuce, a to za účelem otevření možnosti vymáhání bezdůvodného obohacení po oprávněné a soudnímu exekutorovi". Podle jejich názoru musí dojít k zastavení exekuce i v případě, kdy již byla pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce vymoženy.

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.

8. Stěžejním rozhodnutím v problematice platnosti rozhodčích doložek je bezpochyby (i stěžovateli citované) usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. . Nejvyšší soud jím po letech nejasností sjednotil postup obecných soudů a určil, že v případě, kdy rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle Datum 11. 5. 2011 je tudíž významné z hlediska posouzení regulérnosti rozhodčího řízení a tedy i platnosti rozhodčí doložky.

9. Postupem soudů v otázce sjednocení přístupu k neplatnosti rozhodčích doložek se zabýval též Ústavní soud v několika svých rozhodnutích. Například v nálezu

sp. zn.

ze dne 27. 6. 2017 (N 114/85 SbNU 861) dospěl k závěru, že rozhodným okamžikem pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek je skutečně okamžik vydání usnesení ve věci sp. zn. . Pozdější usnesení ve věci sp. zn. pouze rozvádí dopady dřívějších závěrů na exekuční řízení. To však nic nemění na závěru, že vedlejší účastnice a obecné soudy si musely od 11. 5. 2011 být vědomy skutečnosti, že rozhodčí doložky (ve smyslu doložky v této konkrétní věci) jsou neplatné, a proto nikdy nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu (zde rozhodčího nálezu ze dne 19. 8. 2011). Obdobně se Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

ze dne 17. 7. 2019 vyjádřil k problematice zneužití práva podáním rozhodčí žaloby po 11. 5. 2011, tentokrát ve vztahu ke stavení promlčecí lhůty pro uplatnění pohledávky ze spotřebitelské úvěrové smlouvy. V daném případě došlo k podání rozhodčí žaloby přibližně devět měsíců po 11. 5. 2011, tj. po sjednocení judikatury Nejvyšším soudem rozhodnutím sp. zn. . Ústavní soud mj. konstatoval, že neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu (dále například nález

sp. zn.

ze dne 4. 6. 2019 aj.).

10. V usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 7. 2018, Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost ve věci, v níž došlo k uzavření smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce dne 2. 8. 2011. Ústavní soud v něm neopomenul zdůraznit, že poskytovateli úvěru již muselo být v okamžiku uzavření smlouvy dostupné rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, avšak poprvé se současně zabýval též chováním stěžovatelky - dlužnice a následně povinné v rámci exekučního řízení. Konstatoval, že stěžovatelka disponovala několika zákonnými prostředky, které jí umožňovaly docílit neprovedení exekuce, resp. její zastavení. Přestože Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. , vyslovil právní názor, že princip právní jistoty a nemožnosti uvedení v předešlý stav nelze vyložit jako rezignaci na potřebu ochrany povinného pro případ, kdy dodatečně vyjde najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, je podle Ústavního soudu takový postup třeba chápat jako prostředek ultima ratio, např. v případech zneužití práva, neúměrného zvýšení vymáhané částky, odepření základních práv v rozhodčím řízení, nezohlednění námitek při nařizování exekuce apod., kde by bylo skutečně možné uvažovat o zásahu do ústavních práv účastníků. V dané věci stěžovatelka ani nenaznačovala, z jakého důvodu nevyužila výše předestřené prostředky vlastní obrany a proč podala návrh na zastavení exekuce s tak výrazným časovým odstupem po oznámení o skončení exekuce.

11. V nyní posuzované věci byl rozhodčí nález vydán dne 23. 4. 2008 a usnesení o zahájení exekuce dne 11. 2. 2009. Jakkoliv Ústavní soud nyní neposuzuje platnost exekučního titulu či samotné rozhodčí doložky, je z uvedeného zřejmé, že obojí spadá do období před datem 11. 5. 2011 a není možné v tomto směru hovořit o nesprávném postupu obecných soudů, potažmo exekutora v rámci nařízení a dalšího pokračování exekučního řízení; k ustálení rozhodovací praxe došlo právě až zmiňovaným usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu. Nadto není možné opomíjet, že ani poté se stěžovatelé probíhající exekuci nijak nebránili, resp. netvrdí, že činili jakékoliv právní kroky směřující k zastavení exekuce. Teprve až po ukončení exekuce pro vymožení pohledávky, a to opět až po několika měsících, stěžovatelé podali návrh na zastavení exekuce. Bez ohledu na následnou obranu nelze přehlédnout jejich dlouholetou nečinnost. Ústavní soud si je vědom námitek stěžovatelů uplatňovaných v ústavní stížnosti ve vztahu k citovanému rozhodnutí

sp. zn.

. S jejich názorem, že v nyní posuzované věci jde o zmiňovaný případ zneužití práva či neúměrného zvýšení vymáhané částky, však nemůže souhlasit. Námitky uplatňované stěžovateli jsou nadto poměrně kusé, blíže nespecifikované a je jimi napadán postup obecných soudů, potažmo soudního exekutora, proti kterému bylo možné brojit již v průběhu řízení a nikoliv až po deseti letech ve snaze o nápravu dřívější nečinnosti stěžovatelů.

12. Ústavní soud rovněž poukazuje na stěžejní bod ústavní stížnosti, a to tvrzení stěžovatelů, že se "rozhodli domáhat zastavení exekuce, a to za účelem otevření možnosti vymáhání bezdůvodného obohacení po oprávněné a soudnímu exekutorovi". Obecné soudy totiž opakovaně ve svých rozhodnutích (včetně napadeného rozhodnutí krajského soudu) apelují na dlužníky, že zastavení již skončené exekuce neznamená, že by automaticky byly navráceny zpět všechny vymožené peněžní prostředky. Nejedná se ani o žádné "podkladové" rozhodnutí pro možnost domáhat se svých práv, když tuto možnost mají stěžovatelé již z povahy rozhodčího nálezu, a to minimálně od okamžiku, kdy byla najisto postavena jeho "neplatnost", tedy k datu 11. 5. 2011. Nutno však podotknout, že v nyní posuzované věci si není Ústavní soud vědom toho, že by stěžovatelé v jiném řízení zpochybňovali platnost rozhodčího nálezu (jakkoliv to není podle judikatury jejich povinnost), resp. že by v ústavní stížnosti uváděli argumenty pro závěr o neplatnosti předmětného rozhodčího nálezu. Posouzení této otázky je navíc primárně věcí obecných soudů a Ústavní soud nehodlá tuto jejich roli suplovat.

13. Uvedenému odpovídají též závěry usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. , dostupného s komentářem v časopisu Soudní rozhledy č. 11-12/2018, s. 369. Krajský soud v Plzni v něm konstatuje, že v případě, kdy byla na základě "nevykonatelného" rozhodčího nálezu provedena exekuce, dochází k bezdůvodnému obohacení, pokud zde nebyla žádná hmotněprávní povinnost. Jelikož takovýto rozhodčí nález nemá účinky právní moci, povinný se může bez dalšího domáhat vrácení vymoženého plnění. Hrozí mu pouze námitka promlčení, tak jako hrozí tomu, kdo bezdůvodně plnil; v tom jeho postavení není ničím zvláštní.

14. Ústavní soud konstatuje, že z ústavněprávního pohledu se obecné soudy nedopustily namítaných pochybení, jakkoliv stěžovatelé nemusí souhlasit s jejich postupem. S přihlédnutím k výše uvedenému nelze než uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně dostály všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jejich rozhodnutí kladeny. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu