Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3007/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Bednářové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2017 č. j. -106 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. července 2016 č. j. -70, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Šestý uzavřený investiční fond, a. s., sídlem Holušická 2221/3, Praha 11 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v y.

2. Z předložených podkladů a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") sp. zn. Ústavní soud zjistil, že usnesením okresního soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. -26 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky pro vymožení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 31 611,08 Kč s příslušenstvím, vyplývající z rozhodčího nálezu rozhodkyně Mgr. Lucie Jamborovéze dne 22. 10. 2012 sp. zn. 56453/12 (dále jen "rozhodčí nález"), a pro vymožení nákladů předcházejícího řízení ve výši 15 132 Kč. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Tomáš Vrána, soudní exekutor Exekutorského úřadu Přerov (dále jen "exekutor"). Dne 1. 8. 2013 bylo okresnímu soudu exekutorem oznámeno (oznámení exekutora ze dne 31. 7. 2013 č. j. 103 EX 57583/12-35) vymožení pohledávky vedlejší účastnice. Poté, a to dne 22. 12. 2014 stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce, v němž tvrdila, že exekuce byla nařízena bez pravomocného a vykonatelného titulu, neboť rozhodčí nález byl vydán orgánem, který k tomu neměl pravomoc.

3. Exekutor usnesením ze dne 8. 1. 2015 č. j. 103 EX 57583/12-40 návrh stěžovatelky na zastavení exekuce odmítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelce marně uplynula patnáctidenní lhůta pro podání návrhu podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Proti usnesení exekutora podala stěžovatelka odvolání. Namítla, že exekutor měl správně věc postoupit exekučnímu soudu, a současně poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že soud je povinen přihlédnout k důvodům zastavení exekuce i po uplynutí lhůty k podání návrhu. Odvolání bylo vyhověno a návrh na zastavení exekuce po zrušení usnesení exekutora byl postoupen okresnímu soudu.

4. Usnesením okresního soudu ze dne 25. 7. 2016 č. j. -70 bylo řízení o návrhu stěžovatelky zastaveno. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že předmětná exekuce je evidována jako skončená ode dne 23. 7. 2013. Návrh na zastavení exekuce byl stěžovatelkou podán téměř rok a půl po skončení exekuce. Za této situace nebylo podle okresního soudu možné o zastavení rozhodnout, neboť nelze zastavit exekuci, která již byla skončena. Okresní soud se rovněž vyjádřil k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, na kterou poukazovala stěžovatelka. Závěrem uvedl, že stěžovatelka byla po celou dobu exekučního řízení nečinná, povinnost splnila a uhradila i náklady exekuce, aniž by exekuční titul jakkoliv rozporovala.

5. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Uvedla, že okresní soud měl exekuci zastavit sám, neboť mu z úřední činnosti muselo být známo, že rozhodčí nález je nicotný. Rovněž poukázala na dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž lze exekuci zastavit i po vymožení pohledávky a nákladů. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 6. 2017 č. j. -106 bylo usnesení okresního soud potvrzeno. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že v nyní posuzované věci došlo ke skončení exekuce a zániku všech exekučních příkazů, resp. k naplnění účelu exekuce. Dodal, že nařízená trvající exekuce je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na její zastavení. Nedostatek této podmínky nutně musí vést k zastavení řízení o návrhu na zastavení exekuce. Krajský soud se rovněž vyjádřil k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, na niž poukazovala stěžovatelka.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka nejprve stručně zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a formulovala úvahu o smyslu podání ústavní stížnosti, neboť je jí údajně velmi dobře známa obvyklá praxe Ústavního soudu, že cca 94 % podaných ústavních stížností je pro soudce Ústavního soudu zjevně neopodstatněných s tím, že se jimi nehodlají vůbec zabývat, a to s odkazem na bagatelnost či nedosažení ústavněprávní roviny, doplněnou názorem, že je evidentně pro soudce jednodušší hodit vlastní neschopnost a neochotu plnit své povinnosti na samotné účastníky řízení, kteří jsou k tomu neznalí práva, že není nic jednoduššího, když následně sám Ústavní soud taktéž nemá chuť ani čas se zabývat stížnostmi obyčejných občanů. Následně popsala okolnosti vzniku pohledávky vedlejší účastnice, přičemž se soustředila zejména na rozhodčí doložku ve všeobecných obchodních podmínkách, které tvořily nedílnou součást smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce uzavřené dne 2. 8. 2011 mezi stěžovatelkou a obchodní společností CETELEM, a. s., sídlem Karla Engliše 5/3208, Praha 5. Poukázala na dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž je třeba takovou rozhodčí doložku považovat za neplatnou. V této souvislosti rovněž uvedla, že je povinností exekučního soudu při nařizování exekuce a pověřování exekutora jejím provedením posoudit, zda exekuční titul byl vydán k tomu pravomocným orgánem.

7. Další část ústavní stížnosti je zaměřena na vymezení stádia exekučního řízení, v němž se exekutor a exekuční soud mohou zabývat nedostatkem pravomoci orgánu vydávajícího exekuční titul a zastavením exekuce. Stěžovatelka zejména poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. , z nějž vyplývá, že pravomoc orgánu je třeba řešit v každém stádiu exekuce. Dále poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. , že dojde-li k provedení exekuce na základě titulu, který není způsobilý, může být vymožené plnění identifikováno s bezdůvodným obohacením. Z tohoto usnesení podle stěžovatelky rovněž vyplývá závěr, že o návrhu na zastavení exekuce může být rozhodnuto i poté, co byly pohledávka a náklady vymoženy. V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že v nyní posuzované věci ani nemohlo dojít k ukončení exekuce vymožením.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž nesouhlasí se závěry soudů, že si sama nese odpovědnost za svou nečinnost. Tvrdí, že zastavení exekuce podléhá principu oficiality a soudy mohou exekuci zastavit i bez návrhu.

9. Stěžovatelka též uvádí, že se žádný soud nevyjádřil k její otázce, zda poškozený, od nějž bylo na základě nezákonné exekuce vymoženo peněžité plnění, může podat ihned žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, nebo zda musí nejdříve podat návrh na zastavení exekuce.

10. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o přiznání práva na náhradu nákladů řízení, jejichž výši odůvodnila časovou náročností věci a ohledem na svévolné rozhodnutí obecných soudů i na průtahy v řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadenými usneseními a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle y a Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy soudů ( y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit a je třeba odmítnout stěžovatelčiny (resp. jejího právního zástupce) úvahy (bod 6. i. p.), které jsou výronem evidentního nepochopení role Ústavního soudu.

14. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že předmětem řízení v nyní posuzované věci bylo zastavení exekuce, resp. určení stádia, v němž je soud oprávněn o zastavení exekuce rozhodnout. Z tohoto důvodu se soud nemohl zabývat argumentací stěžovatelky o neplatnosti rozhodčí doložky a okolnostmi vedoucími k jejímu uzavření, resp. okolnostmi vzniku pohledávky vedlejší účastnice.

15. Důvody zastavení výkonu rozhodnutí, resp. exekuce jsou zakotveny zejména v , , ve znění pozdějších předpisů. Důvod zastavení exekuce v nyní posuzované věci spadá pod , zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkazuje stěžovatelka, posuzovala zastavení exekuce z jiných důvodů. Ve věci řešené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. , byl navíc exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti.

16. Ústavní soud zdůrazňuje, že v nyní posuzované věci se nelze soustředit pouze na ochranu stěžovatelky, nýbrž je třeba přihlédnout k základním právům vedlejší účastnice, která zcela legitimně očekávala uspokojení své pohledávky za stěžovatelkou. Rovněž je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že stěžovatelka existenci pohledávky vůči vedlejší účastnici nikdy nerozporovala, a to dokonce ani v průběhu rozhodčího (srov. rozhodčí nález, č. l. 10 spisu vedeného okresním soudem) nebo exekučního řízení, ani v samotné ústavní stížnosti. Nelze proto uznat argument stěžovatelky o nepřihlédnutí k závěrům vysloveným Ústavním soudem v nálezu ze dne 27. 9. 2012

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že je povinností exekučního soudu se vypořádat s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, neboť žádné námitky nevyslovila. Argumentace spočívá pouze v tvrzení, že exekuce neměla proběhnout, neboť exekuční titul nebyl vydán k tomu oprávněným orgánem, navíc uplatněném se značným časovým odstupem po skončení exekuce. Ke skončení exekuce došlo dne 31. 7. 2013 oznámením exekutora pod č. j. 103 EX 57583/12-35, zatímco návrh na zastavení exekuce byl podán dne 22. 12. 2014.

17. V nyní posuzované věci došlo k uzavření smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce mezi stěžovatelkou a společností CETELEM, a. s., dne 2. 8. 2011. Nedílnou součástí této smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky, podle jejichž článku IX. 1. měly být veškeré majetkové spory řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, který bude jmenován předsedou dozorčí rady společnosti Sdružení rozhodců, a. s. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu započatá usnesením ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. dospěla k závěru, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé označení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen či jmenován soukromou společností nebo jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. S ohledem na časovou posloupnost je zřejmé, že společnosti CETELEM, a. s., muselo být v okamžiku uzavření smlouvy toto rozhodnutí dostupné. Stejnou poznámku je však třeba uvést i u samotné stěžovatelky. Pro tyto případy , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, v stanoví, že soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže je rozhodčí smlouva neplatná. Podle tohoto zákona dále platí, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka měla k dispozici prostředek, který by ke zrušení rozhodčího nálezu vedl. Nadto Ústavní soud opakuje, že stěžovatelka se aktivně neúčastnila rozhodčího řízení, nevyjádřila se k podané žalobě ani nenavrhla nařízení ústního jednání. V rámci vyjádření nebo ústního jednání by opět měla možnost platnost rozhodčí doložky zpochybnit. Dále je třeba uvést, že při nařizování exekuce usnesením okresního soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. -26 byla stěžovatelka poučena, že proti usnesení je přípustné podání odvolání. I v jeho rámci mohla napadnout neplatnost rozhodčí doložky. V poslední řadě měla stěžovatelka možnost navrhnout zastavení nařízené exekuce po celou dobu jejího vedení. Je zřejmé, že stěžovatelka disponovala několika zákonnými prostředky, které jí umožňovaly docílit neprovedení exekuce, resp. její zastavení.

18. Ústavní soud si je vědom nejnovějšího závěru Nejvyššího soudu vysloveného v usnesení ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. , že princip právní jistoty a nemožnosti uvedení v předešlý stav nelze vyložit jako rezignaci na potřebu ochrany povinného pro případ, kdy dodatečně vyjde najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Ústavní soud však uvádí, že takový postup je třeba chápat jako prostředek ultima ratio, např. v případech zneužití práva, neúměrného zvýšení vymáhané částky, odepření základních práv v rozhodčím řízení, nezohlednění námitek při nařizování exekuce apod., kde by bylo skutečně možné uvažovat o zásahu do ústavních práv účastníků. V nyní posuzované věci stěžovatelka ani nenaznačuje, z jakého důvodu nevyužila výše předestřené prostředky vlastní obrany a proč podala návrh na zastavení exekuce s tak výrazným časovým odstupem po oznámení o skončení exekuce. Stejně tak není zřejmá jakákoliv argumentace o nevýhodnosti samotné uzavřené smlouvy apod. Bez tohoto vyjádření by zohlednění její argumentace znamenalo přepjatě formalistický přístup, který by zcela vyloučil ochranu právního postavení vedlejší účastnice, zejména její právní jistoty, resp. obecné pravidlo, že každý je povinen plnit uzavřenou smlouvu. Závěrem Ústavní soud připomíná, že podle Nejvyššího soudu je možnost zastavení exekuce po jejím skončení vázána na dodatečné zjištění její nepřípustnosti. V nyní posuzované věci však nejde o zpětné zjištění, neboť stěžovatelka si právního stavu věci a možností své obrany musela být vědoma.

19. Ústavní soud proto uvádí, že v situaci, kdy stěžovatelka nevyužila ani jeden ze zákonných prostředků vlastní obrany a ani nevymezuje, z jakého důvodu by v materiální rovině neměla plnit dluh z uzavřené smlouvy, nelze uvažovat o zásahu do jejích ústavně zaručených práv.

20. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu ani okresního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nebylo třeba samostatně rozhodovat o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu