Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 469/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Františky Malůšové, zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem, sídlem Nad Vývozem 4828, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2019 č. j. -217, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. března 2019 č. j. -184 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. září 2018 č. j. -160, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle d (dále jen " ") a soudní ochranu podle a násl. y.

2. V řízení předcházejícím nyní projednávané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala přikázání zastavěných pozemků za náhradu do vlastnictví žalované Agrokomplex Kunovice, a.s., IČ 25544047 (dále jen "žalovaná"). Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 9. 2018 č. j. -160 zastavil ve výroku I. řízení v části, v níž stěžovatelka požadovala za náhradu přikázání pozemku parc. č. X1 v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště do vlastnictví žalované. Ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala přikázání pozemků parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4, parc. č. X5, parc. č. X6, parc. č. X7, vše v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště, do vlastnictví žalované, a to za náhradu ve výši 449 880 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).

3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 27. 3. 2019 č. j. -184 rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II. a IV. potvrdil (výrok I.). Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

4. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že v době vzniku staveb zřízených na pozemcích stěžovatelky, jejichž přikázání do vlastnictví žalované se stěžovatelka domáhá, se jednalo o stavby oprávněné, provedené tehdejším stavebníkem na základě práva družstevního užívání pozemků dle , o jednotných zemědělských družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu uzavřely, že tyto stavby nelze vypořádat jako stavby neoprávněné dle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen " "), tedy nelze ani vyhovět požadavku stěžovatelky na přikázání shora uvedených pozemků do vlastnictví žalované podle .

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 11. 2019 č. j. -217 dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítl dle , neboť je zřejmé, že krajský soud se při řešení právních otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dle

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích nesouhlasila s rozhodnutími obecných soudů a tvrdila, že její požadavek na přikázání pozemků do vlastnictví žalované je opodstatněný. Poukazuje na skutečnost, že časově neomezené právo opravňující právní předchůdce žalované k vybudování staveb na pozemcích v jejím vlastnictví bylo nahrazeno právem dočasného charakteru, a to nájemním vztahem. Nájemní smlouvy byly uzavřené mezi právními předchůdci účastníků a poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014 sp. zn. . Krajský soud však z této skutečnosti nevyvodil odpovídající závěry. Z důvodů právních dispozic s předmětnými nemovitostmi zanikl i tento nájem, a proto není dán žádný titul k umístění staveb žalované na pozemcích stěžovatelky. Stěžovatelka argumentovala tím, že bylo omezeno její vlastnické právo, kdy nemá oprávnění rozhodovat o dalším využití dotčených pozemků, nemůže je hospodářsky využívat, neboť jsou zastavěny stavbami žalované a veškerý užitek či hospodářský prospěch z dotčených pozemků plyne žalované. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy neposkytly soudní ochranu jejím právům, nedostatečně zjistily skutkový stav věci a učinily nesprávný závěr, že stavby žalované na pozemku stěžovatelky jsou stavbami oprávněnými, a proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Je namístě připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 16. 2. 1995

sp. zn.

(N 10/3 SbNU 51); nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz].

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.

9. Ústavní soud totiž na základě argumentace stěžovatelky a její konfrontace s obsahem napadených soudních rozhodnutí neshledal žádné pochybnosti ústavněprávní povahy ohledně přikázání zastavěných pozemků do vlastnictví žalované za náhradu, na nichž jsou umístěny stavby žalované. Obecné soudy vycházely z konkrétních okolností této věci a svoje závěry rovněž řádně a dostatečně přesvědčivě odůvodnily ve shodě s , na které lze pro jejich správnost a stručnost odkázat.

10. Okresní soud a krajský soud zejména konstatovaly, že v době vzniku staveb zřízených na pozemcích stěžovatelky, jejichž přikázání do vlastnictví žalované se stěžovatelka domáhala, se jednalo o stavby oprávněné, provedené tehdejším stavebníkem na základě práva družstevního užívání pozemků dle , o jednotných zemědělských družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu uzavřely, že předmětné stavby nelze vypořádat jako stavby neoprávněné dle , tedy nelze ani vyhovět požadavku stěžovatelky na přikázání uvedených pozemků do vlastnictví žalované podle .

11. V dané věci stěžovatelka namítala nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Z důvodů procesní ekonomie se Nejvyšší soud nezabýval otázkou trvání nájemního vztahu, protože ani jeho případný zánik nemůže mít v poměrech posuzované věci vliv na závěr, že stavby na pozemcích stěžovatelky nelze vypořádat jako stavby neoprávněné dle .

12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2020

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu