Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3700/2019

22 Cdo 3700/2019-217

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně F. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4828, proti žalované Agrokomplex Kunovice, a. s., IČO 25544047, se sídlem v Kunovicích, V Úzkých 1487, zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, o přikázání nemovitých věcí do vlastnictví žalované, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 3. 2019, č. j. -184, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 19. 9. 2018, č. j. -160, zastavil ve výroku I. řízení v části, v níž žalobkyně požadovala za náhradu přikázání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY do vlastnictví žalované. Ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala přikázání pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY vše v k. ú. XY, do vlastnictví žalované, a to za náhradu ve výši 449 880 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).

Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. -184, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a IV. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že v době vzniku staveb zřízených na pozemcích žalobkyně, jejichž přikázání do vlastnictví žalované se žalobkyně domáhá, se jednalo o stavby oprávněné, provedené tehdejším stavebníkem na základě práva družstevního užívání pozemků ve smyslu , o jednotných zemědělských družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu uzavřely, že tyto stavby nelze vypořádat jako stavby neoprávněné ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, tedy nelze ani vyhovět požadavku žalobkyně na přikázání shora uvedených pozemků do vlastnictví žalované podle tohoto zákona.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že požadavek žalobkyně na přikázání pozemků do vlastnictví žalovaného je neopodstatněný. Poukazuje na skutečnost, že časově neomezené právo opravňující právní předchůdce žalované k vybudování staveb na pozemcích žalobkyně bylo nahrazeno právem dočasného charakteru, a to nájemním vztahem vzniklým na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci účastníků řízení (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. ). Odvolací soud však z této skutečnosti „nevyvodil odpovídající závěry.“ K tomu dále podotýká, že z důvodu právních dispozic s předmětnými nemovitostmi zanikl i tento nájem, a proto není dán žádný titul k umístění staveb žalované na pozemcích žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle –3 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda je možné stavbu zřízenou na cizím pozemku do 31. 12. 2013 na základě příslušného právního titulu opravňujícího ke zřízení stavby, který později zanikl či byl nahrazen právem dočasného charakteru, vypořádat jako stavbu neoprávněnou ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), tedy přikázat pozemky, na nichž se tato stavba nachází, do vlastnictví vlastníka stavby podle obč. zák.

Jelikož ke zřízení stavby na cizím pozemku došlo před 1. 1. 2014, je třeba posoudit otázku oprávněnosti této stavby podle právní úpravy účinné v okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu, přičemž při případném vypořádání neoprávněné stavby je třeba postupovat podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. , tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Podle § 135c odst. 1 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby").

Podle § 135c odst. 2 obč. zák. pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí.

Podle § 135c odst. 3 obč. zák. soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 11. 1999, sp. zn. , publikovaném pod č. 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k tomuto ustanovení vyložil, že souhlasí-li s tím vlastník pozemku, lze při rozhodování podle § 135c obč. zák. pozemek zastavěný neoprávněnou stavbou přikázat za náhradu do vlastnictví stavebníka, a to i proti jeho vůli (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. ).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. , přijal a odůvodnil závěr, že pokud v době vzniku stavby (zřízené do 31. 12. 2013) jako věci v právním slova smyslu nejde o tzv. neoprávněnou stavbu, skutečnosti, které nastaly později, již aplikaci příslušných ustanovení obč. zák. o tzv. neoprávněné stavbě nemohou založit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. ). Je tomu tak proto, že charakter stavby jako neoprávněné je spojen s neexistencí občanskoprávního titulu v době, kdy je stavba prováděna, a nikoliv s případným zánikem tohoto titulu po zřízení stavby.

V poměrech posuzované věci zřídil tehdejší stavebník stavby na pozemcích žalobkyně před 31. 12. 2013 na základě práva družstevního užívání ve smyslu , o jednotných zemědělských družstvech, ve znění pozdějších předpisů. V době vzniku stavby tedy byl dán občanskoprávní titul k jejich vybudování, a proto nemohou být tyto stavby vypořádány jako stavby neoprávněné ve smyslu obč. zák. Nelze tedy ani podle obč. zák. přikázat pozemky zastavěné těmito stavbami za náhradu do vlastnictví vlastníka staveb, tedy žalované.

Došlo-li po vzniku staveb jako věcí v právním slova smyslu k zániku práva, na základě kterého byly tyto stavby vybudovány (práva družstevního užívání), případně jeho nahrazení právem dočasného charakteru (nájemním vztahem), nemohou tyto okolnosti již aplikaci příslušných ustanovení obč. zák. o tzv. neoprávněné stavbě založit. V takovém případě nelze vyhovět požadavku žalobkyně, aby byly pozemky, na nichž se nachází stavby žalované, přikázány podle § 135c odst. 3 obč. zák. do vlastnictví žalované.

Ke výše uvedenému Nejvyšší soud poznamenává, že z důvodu procesní ekonomie se nezabýval otázkou trvání nájemního vztahu, protože ani jeho případný zánik nemůže mít v poměrech posuzované věci vliv na závěr, že stavby na pozemcích žalobkyně nelze vypořádat jako stavby neoprávněné ve smyslu § 135c obč. zák.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu Dovolání tak není přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 11. 2019

Mgr. David Havlík

předseda senátu