Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 887/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Aleny Paldusové, zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, sídlem Josefská 504/8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. ledna 2020 č. j. -147 a výroku III. usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. září 2019 č. j. -111, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a to s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka (žalobkyně) se podanou žalobou domáhala vyloučení věcí [nemovitostí v jejím výlučném vlastnictví, které však bývaly součástí společného jmění manželů (dále jen "předmětné nemovitosti")], z výkonu rozhodnutí vedeného na majetek povinného (bývalého manžela stěžovatelky).

3. Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 25. 9. 2019 č. j. -111 mj. řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z výkonu rozhodnutí zastavil (výrok II.) z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovatelkou, které navrhla poté, co soudní exekutor zrušil exekuční příkaz postihující předmětné nemovitosti. Dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalované) na náhradu nákladů řízení částku ve výši 8 228 Kč (výrok III.). O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), když dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, neboť nárok vedlejší účastnice řízení vůči povinnému byl uspokojen prodejem z vydražených nemovitostí ve výlučném vlastnictví povinného.

4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 14. 1. 2020 č. j. -147 rozhodnutí okresního soudu v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Konstatoval, že žaloba stěžovatelky, k jejímuž podání nebyla aktivně legitimována, byla bezpředmětná a zavinění za zastavení exekuce je třeba spatřovat na její straně. Obrana stěžovatelky v době podání žaloby (v souladu s , který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2015) spočívala toliko v možnosti podání návrhu na částečné zastavení exekuce, což sice učinila, ale až po podání žaloby.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že se dopustily libovůle, rozhodly v rozporu s procesními předpisy a nezabývaly se možností postupu podle Uvádí, že žalobu podala v situaci, kdy vedlejší účastnice řízení nepřistoupila k podání návrhu na částečné zastavení exekuce. Proto se domnívá, že zavinění za zastavení řízení o její žalobě leží na straně vedlejší účastnice řízení. Rozhodnutí okresního soudu hodnotí jako nelogické a jeho závěry považuje za extrémně rozporné se skutečnostmi vyplývajícími ze soudního a exekučního spisu. K tomu uvádí, že výlučné vlastnictví předmětných nemovitostí bylo jediným důvodem pro vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, takže dopadá na zcela odlišnou situaci. Vyslovuje přesvědčení, že byly splněny předpoklady pro podání vylučovací žaloby podle Rozhodnutí krajského soudu vytýká jeho nepřezkoumatelnost s tím, že se řádně nevypořádal s její argumentací a obranou. Takové rozhodnutí podle stěžovatelky vykazuje znaky svévole. Uložením povinnosti k náhradě nákladů řízení je pak stěžovatelka sankcionována za využití právních prostředků k ochraně svých práv.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž jí byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení v celkové výši 9 498,50 Kč.

9. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů, čehož si je stěžovatelka dobře vědoma. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

(U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003

sp. zn.

nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006

sp. zn.

]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

10. Vedle toho nelze ani přehlédnout, že náklady řízení, které je stěžovatelka povinna hradit vedlejší účastnici řízení jsou v bagatelní výši (za řízení před okresním soudem činí částku 8 228 Kč, za řízení před krajským soudem pak částku 1 270,50 Kč). Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002

sp. zn.

, ze dne 30. 8. 2001

sp. zn.

nebo ze dne 4. 4. 2007

sp. zn.

aj.) dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014

sp. zn.

).

11. Stěžovatelka extrémnost napadených rozhodnutí spatřuje v tom, že obecné soudy v rozporu s procesními předpisy shledaly zavinění za zastavení řízení na její straně a svoje závěry nedostatečně odůvodnily. Nesouhlasí přitom s tím, že k podání vylučovací žaloby nebyla aktivně legitimována a měla postupovat podle a domáhat se částečného zastavení exekuce. Ústavní soud tento názor nesdílí. Podstatné pro danou věc je, že exekuce byla zahájena (usnesením okresního soudu, jako soudu exekučního, o nařízení exekuce ze dne 27. 7. 2016 č. j. -12) ještě v době, kdy společné jmění manželů nebylo pravomocně vypořádáno (to nastalo až na základě Dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 12. 3. 2015 s právními účinky zápisu do katastru nemovitosti ke dni 18. 8. 2016). Proto stěžovatelce náležela možnost obrany proti nařízenému výkonu rozhodnutí pouze postupem podle , který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2015, spočívajícím v podání návrhu na částečné zastavení exekuce, ale nikoliv podáním vylučovací žaloby podle Ve světle výše uvedeného nelze mít potom žádné výhrady proti závěru obecných soudů o tom, že žaloba stěžovatelky byla bezpředmětná a z procesního hlediska tak stěžovatelka zavinila zastavení řízení (viz ), pročež jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.

12. Co se týče námitky, že soudy měly přihlédnout k důvodům zvláštního zřetele hodným a aplikovat , popř. stěžovatelku poučit o tom, že toto ustanovení aplikovat nehodlají, Ústavní soud podotýká, že zmírňovací právo obsažené v přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. V této souvislosti lze uzavřít, že vzhledem k tomu, že aplikace je pouze výjimečná a že o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti, není povinností obecného soudu poučovat účastníky řízení, že toto ustanovení nebude aplikovat.

13. Ústavní soud konstatuje, že nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu